Proč mě žádný muslim jen tak nevystraší?

Když jsem v květnu přistála v Indonésii, neměla jsem nejmenší tušení, co od této několika tisíci ostrovní země čekat. Neměla jsem plán, neměla jsem tam žádné známé, věděla jsem jen, že budu nějakou dobu učit místní děti anglicky a taky to, že je to procentuelně největší muslimská země na světě. Tak jaktože jsem se do toho vrhala tak po hlavě, strašně se na to všechno těšila a vůbec se nebála?

„Muslimskou“ zemi jsem už v dřívějšku navštívila, stejně tak jako spousta jiných českých občanů, kteří si naprosto pokrytecky jezdí valit šunky právě do těchto zemí, protože je to za A levné ,za B je tam pořád teplo a za C tam jeli loni sousedi, tak co by ne i oni, že jo. Bez jakéhokoliv zájmu o tamější kulturu a život obecně se nechají v pětihvězdičkovém hotelu obskakovat právě těmi lidmi, jimž v Evropě nedokážou přijít na jméno. I když jsem byla v Egyptě zhruba o rok dříve, než celé I’MON da road vzniklo, takhle jsem jej nepoznala a ani poznat nechtěla. Můj nejlepší kamarád je Egypťan – ano, je to muslim, ano, dokonce mám jeho jméno vytetované v arabštině na noze a ano, ví o mně úplně všechno včetně toho, že jsem lesba a normálně představte si, že mě ještě ani jednou nezabil 🙂 Tak přesně s ním jsem strávila dva týdny v mně tenkrát neznámé zemi uprostřed pouště velmi blízko súdánské hranici obklopena jen a jen samými muslimy a jsem ráda, že už tenkrát jsem si o nich udělala svůj vlastní názor.

1901145_718045871568305_1612322365_n (1)

Teď to někteří ponesou asi hodně těžko, ale podle mě jsou to ti nejmilejší a nejochotnější lidé na světě. A proto jsem se samou radostí vrhla i do Indonésie a vše se mi opět potvrdilo. Něco přes týden jsem bydlela v muslimské rodině, kterou nejen že jsem neznala, ale doteď si nepamatuji ani všechna jejich jména, a poté se naprosto spontánně, bez plánu a doprovodu rozhodla prostopovat celou Jávu od západu na východ, což hodilo nějakých 1200 km a dva týdny času.

Tři týdny jsem neviděla bílého člověka, téměř nikdo neuměl anglicky, komunikace byla oboustranně velmi vyčerpávající, často jsem nevěděla, kde večer složím hlavu, ale hádejte co! Díky muslimům a jejich pohostinnosti a ochotě pomoci jsem se přes to všechno totálně samotná s mojí dvacetikilovou krosnou dostala.

DSCF1073 DSCF0997

Kolikrát se mi stalo, že jsem jen tak bezradně bloudila po západu slunce ulicemi, špinavá, smradlavá, lehce zneužitelná, ale ani jednou se mi nestalo, že by se vedle mě někdo v hijábu chtěl odpálit. Právě naopak se o mě místňáci málem poprali a to v dobrém smyslu slova. Všichni mě chtěli u sebe doma, chtěli mi dát najíst, chtěli, abych si hrála s jejich dětmi, hlavně ale nechtěli, abych neměla kde zůstat a už vůbec mě nechtěli další den pustit na stopa, aby se mi náhodou něco nestalo. Tohle jsou praví muslimové. Muslimové, kteří se řídí Koránem a ne nějakou politickou situací způsobenou třetí stranou. Takzvaných muslimských zemí jsem poté navštívila ještě několik včetně Malajsie, Bornea, Turecka a Balkánu, a i když jsem byla několikrát totálně na dně a v hodně hustých sračkách, ani jednou jsem to nedala za vinu Islámu, ale jen a jen svojí blbosti.

DSCF1217

Přála bych si, aby lidé začali používat svůj vlastní mozek a konečně si uvědomili, že to, co se stalo například v Paříži nebylo kvůli tomu, že by někdo byl muslim, ale proto, že to prostě neměl v hlavě v pořádku. Samozřejmě je to naprosto šílené a neakceptovatelné, ale podívejme se na reakci okolního světa. Měli bychom si uvědomit, že nejhorší řešení je vytloukat kámen kamenem, tím myslím vyslat do jejich domoviny naše armády a mstít se na nevinných lidech.

Ano, uvědomuji si, že tito teroristi byli Islamisté, ale věřte mi, že to nebyli praví muslimové, protože jejich víra by jim tyto činy spáchat prostě nedovolila. Ne každý, kdo má na sobě „muslimský ohoz“ totiž musí být zákonitě terorista a naopak. Nejvíc mě mrzí, že spousta Čechů je totálně zmanipulovaná všemi těmi bláboly, co jim do hlav valí média. Před pár dny jsem četla rozhovor se studentkou z Kroměříže, co se rozhodla obléct do muslimských šatů, hodit na hlavu hijáb a chodit po českých ulicích. Reakce kolemjdoucích byly naprosto otřesné. To si opravdu sedíte na vedení a myslíte si, že někdo se šátkem s sebou nese nějakou konkrétní hrozbu?

20150630_18.34_0757__KML3048

Nejhorší na tom všem ale je to, že nejvíce kritičtí jsou právě ti lidé, co pouze vyjedou léto co léto na totéž místo v Chorvatsku a po zbytek roku jen sedí na gauči a nechávají si televizí vymývat mozky. Znáte takové to pořekadlo – nesuď knihu podle obalu? Lidi, probuďte se a začněte konečně respektovat jeden druhého a chovat se k sobě tak, jak si daný individuál zaslouží bez ohledu na to, ve kterého Boha věří či co má na sobě oblečené. Nechápu, proč bychom se měli na někoho dívat s odstupem jen kvůli tomu, že je „jiný“. Já jsem též byla kolikrát totálně jiná než všichni ostatní a nikdy se ke mně nikdo neotočil zády…

DSCF1646

Advertisements

STOPEM Z TURECKA DO IRSKA – LÉTO 2015

Jasně, teďka jsem strávila tři měsíce cestováním po jihovýchodní Asii s hodně nízkým rozpočtem, což občas nebylo vůbec lehké, ale jak už to tak se mnou bývá, nemám prostě dost a toužím po ještě větším dobrodružství. Naštěstí se ale znám hodně dobře a věděla jsem, že se po těchto třech úžasných měsících ještě nebudu chtít vrátit zpátky do Anglie, a tak jsem si zabookovala letenku pouze na největší okraj Evropy – Istanbulu. Nevím proč, ale tak nějak se mi to zdálo jako správná volba být zpátky v Evropě, ale stále hodně daleko od mého takzvaného domova v Londýně.

Celý tento nápad přišel až o trochu později, ale čím víc se to blíží, tím víc jsem z toho nadšená. Rozhodla jsem se stopovat z Istanbulu (Turecko) až do Dublinu (Irsko). Mám takový svůj osobní cíl, a to neutratit jedinou korunu za dopravu mezi těmito zeměmi. Tímto bych chtěla tak nějak nakopnout více lidí, aby cestovali a viděli celý svět, i když nevydělávají miliony. Často kolem sebe slyším, že byste chtěli dělat totéž, co já, ale pokaždé je tam nějaké ALE. A tak vám všem chci ukázat, jak že je to vlastně možné, že samotná holka téměř bez peněz a bez plánu proplouvá světem, jak se jí zrovna zalíbí. Já jsem totiž zastáncem názoru, že cestování není o penězích, ale o kuráži. A taky jsem se přesvědčila o tom, že cestování je pro mě mnohem levnější než být zaseknutá na jednom místě 🙂

Nemám žádný konkrétní plán kromě jednoho czechpointu v Chorvatsku (7.-12.srpna), kdy za mnou přijedou kámoši z Anglie a to budu asi pět dní v bezvědomí 😛 Zůstatek mého účtu se pomalu, ale jistě blíží nule, a tak si čas od času pohraji někde na ulici s Busky (mým věrným diabolkem) a budu doufat, že pár lidí obětuje nějakou tu korunu či cent, aby mě v mém projektu podpořili. Pokud ne, tak se budu spoléhat na svých patnáct instantních polívek, co si vezu z Filipín (jeden balíček za asi 50 haléřů, tož neberte to).

Během cestování po Asii jsem taky potkala spoustu skvělých lidí, se kterými bych se chtěla v Evropě potkat, tak jako mám v plánu sejít se s mými oblíbenými blogery a cestovateli. No a taky se samozřejmě podívám do Českaaa!!!

Takto nějak vypadá můj plán neplán, který se může ovšem ze dne na den změnit. Jsem otevřená jakýmkoliv nápadům 🙂

europe-map-countries

Ráda bych celé totok zvládla během přesně sta dní a pak se uvidí, kam mě vítr zavane dál.

Pokud si myslíte, že máte na něco takového koule, jste ochotni stanovat, couchsurfovat, jíst levné jídlo a nejít s davem turistů, dejte vědět a můžeme se nějak spojit!

Pokud bydlíte někde, kudy vede ta červená lajna, napište mi, budu ráda, když mi ukážete vaše město nebo mě jen pozdravíte 🙂

A pokud pro vás tohle uplně není, tak nezapomeňte sledovat všechny novinky, fotky a příběhy na mojí stránce!

Uvědomuji si, že to nebude procházka růžovou zahradou, musím přiznat, že se i trochu bojím, ale jak já furt říkám: „Pokud se toho bojíš, zřejmě bys do toho měla jít!“

Tak 1. července na viděnou v Evropě!!!