10 LEKCÍ, CO MI DALO CESTOVÁNÍ PO JIHOVÝCHODNÍ ASII

DSCF1400

Bohužel nadešel čas dát sbohem mé milované jihovýchodní Asii, ale vsadím se, že je mezi vámi spousta dobrodruhů, co se do tohoto úžasného kouta světa teprve chystají. Abyste si to tam mohli užít hned od začátku, dala jsem do kupy pár věcí, kterým jsem se tam během mého tříměsíčního putování přiučila 🙂

1) Pokud vám místňák řekne: „Bacha, je to ostré“, okamžitě si sbalte saky paky a valte, co možná nejdál to jde. Fakt nepřeháním, já jsem sice kuchařka a vždycky potřebuju ochutnat všecko nové, navíc se jen málokdy řídím radami starších a zkušenějších, ale párkrát jsem se ocitla ve velmi nepříjemné ostré situaci, které jsem litovala následujících několik hodin. Hlavně nevkračujte do okruhu deseti metrů čili papričky, která nedosahuje ani jednoho centimetru. Pokud si teda nefrčíte v masochismu, pak je to v pořádku.

DSCF1053

2) Vždycky s sebou noste kousek toaletního papíru nebo aspoň ubrousky. I když jste v relativně hezkém městě a ta toaleta, na kterou máte namířeno, nevypadá vůbec špatně, máte zaručeno, že si tam nebude čím vytřít ty nejcennější části vašeho těla.

3) Nesoustřeďte se tolik na všechna ta „Nemyslíš, zaplatíš“ videa, když se přistihnete být v buse jedoucím rychlostí světla serpentinami, kde byl zrovna včera, vlastně i předevčírem a zřejmě i den předtím, sesuv půdy. Prostě se pohodlně usaďte, zavřete oči a představujte si, že má řidič kouzelné schopnosti, které mu nikdy nedovolí nabourat. Jo, občas to bylo špatné a tím myslím fakt hodně špatné. Párkrát jsem dokonce uvažovala o tom z busu vystoupit, ale pak jsem si řekla, že ten strach musím překonat, jinak se nikdy nikam nedostanu. A ono to nebylo nakonec tak špatné. Taková levnější jízda na nejšílenější aktrakci na Matějské.

20150422_172354

4) Máš ve zvyku chodit na jídlo do pěkných restaurací s dobrým jídlem a servisem? Jooo, to já taky měla. Začátky pro mě tady byly opravdu těžké, když jsem pozorovala kuchaře s absolutně žádnými hygienickými návyky, jak mi připravují papku, která mi měla dodat energii na půl dne. A ano, to syrové kuře se na tom sluníčku opaluje už nějakou tu hodinu. Ale věřte mi, jděte do toho. V podstatě čím je jídlo levnější, tím lépe chutná. Jen se ujistěte, že se řídíte bodem číslo 2.

5) Můžete mluvit s kýmkoliv o čemkoliv a nikdo se na vás nebude dívat skrz prsty. Toto pro mě bylo ale extrémně těžké. Do JV Asie jsem přijela s hodně velkým zmatkem v hlavě, se spoustou tajemství, o kterých jsem mohla mluvit s jen asi tak dvěma lidmi v Londýně. I když jste toho týpka v hostelu potkali teprve před dvaceti minutami, běžná konverzace o tom, kde všude jste už byli, vás velice rychle omrzí. Lidi jsou nažhavení na to slyšet příběhy jiných lidí, jsou ochotní vás poslouchat a totéž očekávají od vás. Řeknou vám jejich upřímné názory, poradí a vám to pomůže dostat se přes to nejhorší. Ono stejně o nic nejde, šance, že je ještě někdy uvidíte, je minimální.

6) Každý má svoji vlastní shit story. A tím nemyslím špatnou story, ale doslova shit story. Pokaždé, co jsem se s nějakými kamarády cestovateli někde narvala, to skončilo vyprávěním shit příběhů. Jeden baťůžkář mi v Thajsku řekl: „Dokud nemáš svoji vlastní shit story, nejsi pravý cestovatel.“ Samozřejmě se to hodně často váže k bodu 2 a 4, ale někteří lidi mají ty nejšílenější příběhy. V Indonésii jsem potkala holku, která zrovna dala Mt. Bromo a urgentně potřebovala někde položit kabel. Byla tenkrát na snídani u místních lidí, šla tedy do „koupelny“, kde ale nebyla žádná toaleta. Udělala to tedy pravým indonéským stylem přímo na podlahu, jenže jako nezkušená Evropanka nevěděla, co s tím. Zabalila si tedy svůj výtvor do asi tuny toaleťáku a v kapse si to vesele z místa činu odvezla. Hnus, co? Teď si ale představte, že jste vylití víc jak Dřevnice v sedmadevadesátém, s bandou super lidí a každý z nich vypráví podobný příběh. Nezapomenutelné. Aspoň že holčina nezapomněla na bod 2 🙂

10428494_662655340534327_1816274585658512386_n

7) Oh, dali jste si do prádelny vyprat oblečení a ztratilo se vám tričko? Řeknu vám to natvrdo. Už nikdy ho neuvidíte, ale nezoufejte, je to dobrá karma a brzy se ve vašem balíčku s překvapením, který jste si právě vyzvedli, objeví nový módní doplněk, který vám vykouzlí úsměv na tváři 🙂

8) Buďte trpěliví. Do doby, než jsem se ocitla v Indonésii a zjistila, že čas je hodně relativní, jsem bývala jedna z nejvíce netrpělivých lidí na planetě. Strýček Gůgl vám řekl, že těch sto kilometrů zabere zhruba hoďku a půl? Vesele si to vynásobte třemi, a pak teprve zkuste něco plánovat. Řidič autobusu bude stoprocentně několikrát potřebovat zastavit, aby si zapálil (pokud nekouří přímo v buse), aby si zašel na záchod (to doufám v buse nedělají), aby si zašel na jídlo, natankoval, pokecal s kámoši řidiči, a tak dále. Nakonec se ale do cílové destinace dostanete. Buďte trpěliví. A až se konečně rozjede, tak si připomeňte třetí bod.

9) Nebojte se jít cestami, kudy se netáhnou davy turistů. Tam vás čekají ty nejlepší zážitky, proto přece cestujete, no ne? Lidé jsou ve většině případů velmi ochotní a milí, pomůžou vám, poradí, často vás pozvou na jídlo nebo vás u sebe nechají dokonce přespat, a to zejména, pokud cestujete sami. Když jsem byla v Indonésii, 18 dní jsem neviděla žádnou bílou osobu, a byla to zatím moje nejlepší cestovatelská zkušenost. I když se mi třikrát stalo, že si chlap začal na veřejnosti leštit bambus, když jsem kolem něj procházela (nemůžu mu to ale dávat za vinu, kdo by odolal haha), tak mě to nikdy nijak neodradilo. Divní lidi jsou všude, hlavně s nimi nikdy nenavazujte oční kontakt.

DSCF1071

10) Stanete se přeborníky v improvizaci, a to zejména pokud se řídíte bodem devět. Jednou mě málem znásilnili v autobuse (a ani to mě nepřinutilo začít cestovat jako obyčejný turista, fuj) a já musela 7 km pěšky šlapat koncem světa bez vody, jídla a cigaret. Pak se to ale nějak vyvrbilo a já udělala perfektní plán A. Jojo, vím, normální lidé v takových situacích přemýšlí nad plánem B, ale vzhledem k tomu, že jsem neměla plán vůbec žádný, musela jsem splašit aspoň nějaký simple plan. Když vám hoří u prdele a vypadá to, že vám uletí letadlo nebo vám došlo poslední čísté prádlo, co máte, naučíte se velké kreativitě. Hlavně nepanikařit, všechno má své řešení. Kromě bodu dva teda 🙂

10346590_10204442265717991_3724437250405434687_n

Advertisements

STOPEM PO THAJSKU

„Je to sice dál, zato horší cesta.“ Kdybych měla spočítat, kolikrát mi tahle slavná hláška ze střední problejskla hlavou během těch třicetišesti hodin, co jsem strávila cestováním po místech, která jsem, nejen že neznala, ale nedovedla ani vyslovit, zřejmě bych se nikdy nedostala ani k sepsání toho největšího dobrodružství, které jsem v Thajsku zažila.

I když byl Mario mírně omezen časově, jelikož se musel na druhý den dostat zpátky do tisíc kilometrů vzdáleného Bangkoku, aby si vyzvedl vízum do Indie, a i když jediné, co se mi podařilo o stopování po Thajsku vygůglit, bylo, že v thajském jazyce nemají ani slovíčko pro „stopování“, rozhodli jsme se do toho jít po hlavě a brzy ráno vyjížděli z Koh Lanty minivanem do asi hodinu vzdáleného města Trang na jihu Thajska. Samozřejmě jsme zapomněli o tom, že čas je v těchto končinách velmi relativní pojem a jakákoliv časová informace se musí vynásobit třemi, a tak jsme byli rádi, když jsme v pravé poledne konečně zakotvili na autobusové stanici. Byli jsme na cestě teprve asi čtyři hodiny a to pravé dobrodružství mělo teprve začít, ale už přechod z jednoho konce města na druhý ve čtyřicítkovém vedru s krosnami těžšími než co jsme byli (evidentně) fyzicky schopní zvládnout, se ukázalo být pořádnou výzvou.

DSCF0859

Naštěstí jsme se stali opět největší místní atrakcí, a tak nás naprosto náhodně nabralo auto a svezlo nás pár kilometrů na okraj města. Za tři pětky jsme se rychle najedli v té asi nejčistší restauraci, co jsem za těch 23 dní v jihovýchodní Asii viděla, protože jsme netušili, kdy (a jestli) se taková příležitost opět naskytne, a kráčeli směrem hlavní tah z města na sever. Perfektní stopovací spot jsme našli po pár minutách, hodili krosny na zem, zvedli palec a po asi hodině čekání, kdy na nás lidé ze stovek projíždějících aut pouze troubili, mávali a fotili si nás, se nad námi slitoval týpek z obchodu poblíž a nabídl nám odvoz na autobusovou nebo vlakovou stanici.

„My nepotřebujeme na stanici, děkujeme,“ snažili jsme se zdvořile odmítnout.

„Taxi?“

„My nemáme peníze, cestujeme takto, protože nás to baví.“

„Já peníze dám vám, vlak do Bangkoku v Trang.“

„Aaaah, děkujeme, ale my počkáme, on nás někdo dříve či později kousek sveze.“

„Stanice Trang? Vlak? Autobus? Peníze pro vás.“

No do prdele, tohle bude složitější, než jsme čekali. Po asi půlhodině vysvětlování, o co nám jde, nakonec ale přišel s informací, že jeho bratranec se synem nás můžou kousek na sever hodit, a tak jsme vesele hodili krosny a naše zpocená těla do korby trucku a snažili se příliš nepřemýšlet nad tím, kde nás nakonec vyhodí. Ukázalo se ale, že „kousek“ je taky hodně podceněné slovo, a po zhruba stopadesáti kilometrech, kdy jsme se dostali poblíž města, které jsme z mapy trochu znali, jsme se nechali vyklopit na okraji dálnice, protože borec si stál za tím, že nás vezme až na vlakovou stanici, kam jsme rozhodně nechtěli.

DSCF0862

Špica, značka ukazovala, že do Surat Thani, což byl Mariův cíl, odkud chtěl nasednout na vlak do Bangkoku, je to „jen“ 150 km. Bylo teprve chvilku po čtvrté a pořád světlo, takže žádná hrůza. Samozřejmě, že v moment, kdy jsme tohle dořekli, začalo lít jak z konve. Byli jsme až na kost promoklí, ale o to víc jsme byli motivovaní se někam posunout. Na nedaleké benzince jsme nabrali zásoby jídla, vody a cigaret, na kus papíru čitelně napsali „Surat Thani“, zvedli palec a další půlhodinu pózovali pro projíždějící auta, která si nás fotila jako opice v zoo 🙂

Ani jsme si nevšimli, že za námi zastavil kamion, rozběhla jsem se za ním, až po mně řidič začal křičet. Po několika telefonátech s jeho kamarádem, který uměl o něco víc anglicky (uměl se představit), a snaze vysvětlit a ukázat na mapě, kam potřebujeme jet, souhlasil, ať si naskočíme, že jede stejným směrem. Když už jsme si mysleli, že to nejhorší je za námi a že to do Surat Thani ještě ten den fakt dáme, řidič využil mezery v betonových blocích oddělujících jižní a severní dálniční tah, udělal ladný U-turn a my neměli nejmenší páru o tom, která bije. Seděli jsme tam s Mariem totálně potichu a jen po sobě házeli kam-to-kurva-jedeme pohledy. Vrcholem bylo, když řidič z palubky vytáhl knížku „Angličtina pro začátečníky“ a během jízdy po těch nejužších serpentinách, se snažil najít tu správnou frázi, aby prolomil ledy. Budhistické písničky v kabině zcela náhodně čas od času vystřídali Slipknoti, řidič během jeho výživné lekce angličtiny zvládl ubalit a vykouřit tři cigára, vypít dva energeťáky, namazat si záda tygří mastí, vyřídit dva telefonáty, zahrát na mobilu tetris a konečně poukázat prstem na větu, která měla zaručit plynulou konverzaci.

DSCF0863

„Is this your first visit in Thailand?“, přečetla jsem za něj nahlas, podívala se na Maria a shodně jsme přitakali. Tím komunikace v náklaďáku totálně skončila, protože se začalo stmívat a kouzelná knížka se stala nečitelnou. Pořád jsme dost dobře nevěděli, kam že to jedeme, ale naštěstí chvíli po tom, co jsme uviděli moře (!!!), se mi probudila gps na mobilu. Sice to vůbec nebylo v plánu (který jsme mimochodem neměli), ale zvládli jsme se dostat ze západního pobřeží (Koh Lanta) na pobřeží východní během jednoho dne 🙂

Po tříhodinové cestě nám řidič zastavil na benzince a řekl něco jako že do Surat Thani už je to kousek, že on jede jiným směrem. 94km!!! Přesně takové číslo oznamovala cedule poblíž! Všude bylo tma, auto projelo kolem jednou za uherský rok a vzhledem k tomu, že už jsme tak trochu věděli, jak to se stopováním v Thajsku je, jsme neměli zrovna růžové vyhlídky. Pořád tomu nemůžu uvěřit, ale ještě než jsme zvedli palec, projíždějící auto uvidělo náš Surat Thani papír, zastavilo a řidič relativně plynulou angličtinou řekl, že míří přímo tam!

20150422_172354

Na vlakovou stanici v Surat Thani jsme se dostali po asi hodině cesty, poděkovali a Mario se šel podívat, v kolik mu jede vlak. Já jsem věděla, že do Bangkoku ještě nechci, měla jsem v plánu ve městě přečkat noc a ráno jet stopem do Chumphon, města vzdáleného dalších asi 250km a odtamtud dát posledních asi 400km do Bangkoku vlakem. Sedla jsem si na patník, zapálila cigaretu a střežila krosny.

„Jede mi to za čtyři minuty, Mon,“ pronesl Mario, a když jsem viděla kus papíru v jeho ruce, co opravdu vypadal jako jízdenka, myslela jsem, že se rozbrečím. Takže takto to skončí? Takto se s tebou mám po všem našem dobrodružství během pár minut rozloučit a doufat, že se snad někdy v životě ještě potkáme? Nezmohla jsem se téměř na slovo, jen jsem ho objala, popřála mu štěstí v jeho dvouměsíční cestě po Indii a řekla sbohem. Ani jsem se nestačila nadát a fakt byl pryč. A já tam stála uprostřed noci na vlakové stanici a nevěděla, co dál. Začala jsem tedy bloudit ulicemi, snažila se ignorovat všechny potulné psy, kteří mě následovali a zastavila až u budovy, která slibovala minimálně postel a sprchu. Queen hotel, tak se jmenovalo místo, kde jsem naprosto vyčerpaně položila 250 Baht (150Kč) na recepční desku, obdržela klíč a trajdala si to do třetího patra, kde jsem měla tu noc složit hlavu. Ani jsem nestačila ale sundat krosnu ze zad a věděla jsem, že v tom pokoji rozhodně nezůstanu. I když jsem na sobě měla trekové boty, v moment, co jsem do místnosti vkročila, se mi po nohou začali plazit všelijací brouci, podlaha byla pokrytá šváby, ještěrkami a všelijakou jinou havětí, a tak jsem jen vyděšeně zabouchla dveře a šla prosit o jiný pokoj nebo vrácení peněz. „Peníze nevracíme a ostatní pokoje jsou plné.“ Málokdy se mi stane, že se pohádám neúspěšně, ale když jsem si po několika minutách uvědomila, že i velmi silné argumenty mě s jeho lámanou angličtinou vůbec nikam nedostanou, hodila jsem vidle do žita a královský hotel opustila.

Všude bylo totálně mrtvo, já nevěděla kam jít, podle všeho jsem byla jediný bílý člověk dost odvážný na to brouzdat si to tamějšími neosvětlenými ulicemi, a tak jsem se vrátila zpátky na vlakovou stanici, ustlala si na zemi a prostě se rozbrečela. Všechno to na mě nějak dopadlo a já potřebovala trochu vyventilovat. Na chvilku jsem si zdřímla, když mi ale záhadná kapalina šplouchla na nohy, vzbudila jsem se a řekla jsem si, že se musím někam posunout. Podle mapy jsem nebyla daleko od letiště, ale podle všech těch ulic to vypadalo, jako že je nemožné se tam dostat. Ukecala jsem tedy taxikáře, aby mě tam za pár kaček hodil, protože spát na letišti je mnohem víc pohodlné a bezpečné. Pohodlí a bezpečnost bylo přesně to, co jsem v okolí vlakového nádraží nenacházela.

DSCF0866

Ještě většího šoku než brouci a ještěrky se mi ale dostalo, když mě taxikář vyklopil na letišti, které bylo zavřené. Tak a teď jsem fakt v prdeli. Totálně se mi vybil mobil, nevěděla jsem kudy kam, ale taky jsem nevěděla, jak moc bezpečné je pohybovat se samotná v okolí zavřeného letiště. Sebrala jsem tedy opět svůj dvacetikilový život a vydala se do dalšího neznáma. Cesta z letiště byla úzká a neosvětlená a z obou stran obklopená džunglí a já se fakt trochu bála. Uviděla jsem ale světýlko a bez nejmenšího přemýšlení se k němu vydala. Došla jsem až k malé budce plné zbraní a když jsem si dala dvě a dvě dohromady věděla jsem, že se nemusím ničeho bát. Letištní sekuriťáci uměli trochu anglicky, dovolili mi, ať si u nich nabiju telefon, dali mi rýži a curry a po tom, co za mě na velký kus papíru napsali thajsky místo mé destinace Chumphon, mě doprovodili až na dálnici 🙂

DSCF0875 DSCF0876

Po ani ne dvou minutách mi zastavil truck plný lidí, ale řekli, že když si vlezu do korby, svezou mě až do Chumphon. Byla jsem tak unavená, že mi vůbec nevadilo, že budu muset následujích 250 km strávit složená mezi krabicemi plných bůhvíčeho. Snažila jsem se usnout, ale silný vítr mi to fakt nedovolil a já dokonce poprvé v těchto končinách musela vyhrabat ze dna krosny mikinu. Když už jsem se cítila relativně pohodlně, truck ale zastavil tak rychle, že jsem měla možnost seznámit se s obsahem oněch přepravek. Samozřejmě se na mě musela převrhnout zrovna ta, která přepravovala ryby. Všechno moje oblečení včetně mé krosny bylo nasáklé smradlavou rybí vodou a já fakt nevěděla, jestli se smát nebo brečet. Rozhodla jsem se to ale ignorovat, protože v té stopadesátikilometrové rychlosti, kterou se auto ubíralo směrem k Chumphon, jsem stejně neměla moc na výběr 🙂

Rodinka mě hodila až na vlakáč a konečně jsem po dlouhé době slyšela dobré zprávy. Vlak do Bangkoku odjíždí za 35 minut. Sedla jsem si teda na lavičku, trpělivě čekala, snažila se nemyslet na to, jak vypadám a voním a těšila se, až nasednu do vlaku a konečně se trochu prospím. Neměla jsem vůbec tucha, co to znamená, když se najednou na odjezdové tabuli ukázalo, že můj vlak má mít 6 hodin zpoždění, ale když se tato informace ukázala být pravdivou, myslela jsem, že mě fakt vomejou. Podařilo se mi trochu zabít čas s chlápkem, co už na ten samý vlak čekal tři hodiny a nakonec se z nočního vlaku stal vlak denní, to když jsem konečně po devítihodinovém čekání v 9.35 ráno město opustila. Slibuju, že si už nikdy nikdy nikdy nebudu stěžovat na České Dráhy a tímto se celé společnosti omlouvám, jestli jsem je kdy urazila nebo o nich mluvila nehezky.

Do Bangkoku jsem se dostala po jedenáctihodinové cestě třetí třídou ve vlaku plném Thajců mačkajících se jeden na druhého, ve vlaku, kde klimatizace znamenala sprosté slovo a já si samozřejmě musela sednout vedle okýnka, které se nedalo otevřít, ve vlaku, kde slovo „toaleta“ nabyla úplně nového rozměru a já si poprvé v životě přála, abych byla klukem a mohla svou potřebu vykonat do prázdné flašky a ve vlaku, kde jsem si uvědomila, že kouření opravdu může zabíjet, to když jsem si sedla mezi dva vagony a proudem vzduchu byla málem smetena přímo na koleje 🙂

DSCF0894

KOH LANTA – ráj na zemi

I když jsme s Mariem cestovali směrem na jih v období vodního festivalu Songkran, měli jsme z pekla kliku a podařilo se nám chytnout noční bus z Bangkoku ještě v tentýž den, co jsme opustili farmu. Čtrnáctihodinová cesta se celkem dala, až na to, že jsem se okolo třetí ranní probudila s totálně promočeným klínem.

„Panebože, já jsem se pochcala!“, blejsklo mi v první moment hlavou, jelikož jsem se busové toaletě do té doby snažila vyhýbat jak čert kříži a vzhledem k množství vody, kterou piju, by to nebylo až tak překvapivé. „Naštěstí“ se ale ukázalo, že venku akorát leje jako z konve a v autobuse netěsní střecha 🙂 Byla jsem tedy přesazena, vyfasovala suchou deku a mohla si dál nechat zdát o tom, že se snad už co nejdřív dostaneme do Krabi, naší destinace.

DSCF0651

Pár lidí nám doporučilo, ať se určitě ubytujeme na pláži Railay nebo Ton Sai, a tak jsme to jeli omrknout. Silniční spojení mezi Krabi a Railay neexistuje, ale lodí nám to hodilo jen asi 15 minut, abychom s Mariem po dalších patnácti minutách usoudili, že je to trochu mimo náš hodně nízký rozpočet a přesouvali se na Ton Sai.

DSCF0664

Hned jak jsme se tam dostali, jsem začala litovat, že jsem si s sebou nevzala lezeckou výbavu, protože ty skály byly naprosto dokonalé. Zvládli jsme s Mariem ukecat bungalow na zhruba tři kila za noc, ale věděli jsme, že dýl jak den nezůstaneme. Kromě skvělých skal a parádní drogové vesničky uprostřed džungle se tam nedalo totiž vůbec nic dělat.

DSCF0660

Večer jsme si teda pár orosených dali, poznali spoustu cestovatelů, hráli kulec na stole křivějším než můj zlomený nos a ráno jsme s tetou kocovinou razili lodí na ostrov Koh Lanta, který se ukázal být přesně tím, co jsme hledali. Nádherné bílé písečné pláže, žádní rozjaření baťůžkáři a spousta hezkých holek. Po asi hodině hledání toho pravého na bydlení, jsme už málem házeli vidle do žita, když jsme uviděli naprosto nádherný rezort.

„800Baht (500Kč) za noc,“ sdělila nám krásná Thajka. Nastartovat ukecávací mód a jdem do toho.

„600?“, zkoušeli jsme.

„800,“ trvala si na svém.

„500 bez klimatizace?“, zeptal se pohotový Mario.

„OK, je to vaše!“, huráááááá!!!

Yes, dostalo se nám nádherného velkého bungalow s koupelnou, sejfem a lednicí zhruba dvacet sekund od pláže za 300 Kč na noc (kafe a pitná voda k tomu jako bonus).

První noc jsme samozřejmě museli zmapovat okolní bary a barmanky, dokonce za námi přijela i kolegyně dobrovolnice Pia, a tak to skončilo tím, že se ožralá Mon retardovaně zhulila a druhý den doslova celý proležela v posteli a skučela, jak umírá. Aspoň jsem ale měla konečně možnost pustit se do psaní a dohnat všecky resty.

DSCF0740

Západy slunce na Koh Lantě byly naprosto neuvěřitelné. Uvědomila jsem si, že až do té doby jsem nikdy západ slunce nad mořem nepozorovala. Po setmění se pláž proměnila v nádhernou pastvu pro oči v podobě modře zářícího vyplaveného planktonu. Tu noc jsem na pláži strávila dobré tři hodiny pozorováním každé vlny, která přinesla safírový zázrak po celé lajně pobřeží, a hvězd, které jsem měla téměř na dosah ruky. Škoda jen, že moji romantickou chvilku přerušila (opět) kočka dávící se pozřeným živým kuřetem 😀

DSCF0752

Bylo taky načase překonat svůj strach z motorek, a tak jsem si poprvé v životě půjčila scooter a s Mariem jsme brouzdali po ostrově. Věřte tomu nebo ne, ale já to ani nikde neškrábla 🙂 Dojeli jsme až na nejjižnější cíp Koh Lanty do národního parku. Mario, ten mnohem víc zapálený fotograf, se nemohl vynadívat na jeho první maják v životě, ale nakonec jsem ho lenocha přece jen překecala, ať si se mnou dá 2km dlouhou túru džunglí (žije přece jen jednou), čehož jsem v zápětí litovala.

DSCF0762

V podstatě se šlo půl metru vysokými schody pořád do kopce, viděli jsme pár opic, které se snažily zmocnit čehokoliv, co jsme na sobě neměli přivázané nebo oblečené a díky tomu, že se Mario málem posral strachy, když se před ním proplazil had, jsem se jako správný dobrodruh nabídla jít první a měla tak možnost vidět draka! Jo, byla jsem jedna z mála, co na ostrově zahlídli velmi vzácného létajícího ještěra, takže odteď mi nemůžete říkat jinak než Khaleesi 🙂

DSCF0786

Než jsme Koh Lantu po šesti dnech opustili, tak jsem si samozřejmě stihla roztrhnout obě chodidla, protože lítat všude na boso je mnohem víc thajské a taky se s tím velmi dobře cestuje 🙂 Jsem ráda, že jsem v Mariovi probudila taky trochu toho dobrodružného ducha, protože se rozhodl se ke mně připojit v co se zanedlouho ukázalo být tím nejvíc epickým roadtripem ever – stopem po Thajsku 🙂

DSCF0791

FARMÁŘKA MON, část druhá

DSCF0576

Sedm dní na farmě uplynulo tak rychle, že jsem si pomalu ani nevšimla vysoké hladiny krve v mém alkoholu. Kocovina z rozlučky v Anglii po dvou týdnech už pomalu odpadla, a tak bylo načase vyrovnat hladinku. Dalo se tak nějak předpokládat, že až na to zase jednou přijde, bude to velkolepé a samozřejmě se to neobejde bez pořádných vzpomínek.

Andy z Anglie a Seb (vlastně se jmenuje Laurent, ale Sebastien se k němu prostě hodí víc) se rozhodli opustit ten nejlepší tým, co na farmě kdy byl, a vyrazit na cestu, a tak se z toho stala skvělá záminka se pořádně zpráskat. Nevím, jestli to bylo tím horkem a tím, jak jsme byli za celý den v robotě „zmožení“ nebo tím šestapůlprocentním zlatavým mokem, ale z malého sedánku se to zvrhlo na fakt obrovskou ožíračku. Není divu, že se Arnon raději šel uklidit k sobě a poslal za sebe náhradu ve formě bráchy a synovce.

10428494_662655340534327_1816274585658512386_n

Po tom, co jsem všechny porazila v karetní hře Yuniv, došlo dle očekávání na hry chlastací. Devět hodin večer, rtuť teploměru pořád na třicítce, miliony komárů snažících se vycucat tu poslední krev v našem alkoholovém cévním systému a sedm lidí u stolu s počtem prázdných flašek od piva, co by nám v Bille hodily rozhodně na další dvě basy. Taková byla atmosféra, která nás přivedla až ke hře „Never have I ever“ (pro ty, co neví, která páka – jeden řekne „Nikdy jsem____“ např. nejel na kole. Pokud je to pravda, nenapije se, pokud lže, napije se a úplně stejné pravidlo platí pro ostatní v kruhu – cílem je opít ostatní). Samozřejmě se to po pár kolech zvrhlo na neskutečné zhovadilosti, ale Arnonův synovec to doslova zabil.

„Nikdy jsem nikoho nestřelil do zad a nezabil ho,“ pronesl naprosto ledovým klidem a s chladným výrazem v obličeji se napil. Jakkoliv jsme byli z celého večera rozjásaní a veselí, tohle nám všem zmrazilo úsměv na rtech. Když se nám pochlubil, že to bylo za krádež lahve vody v jeho obchodě, usoudili jsme, že je nejvyšší čas party ukončit a odebrat se do svých bambusových chýší. Všichni jsme v tu chvíli záviděli Andymu, který pár dní předtím našel ve svém pokoji něco jako devítimilimetrovku.

DSCF0608

O to horší pro nás bylo zjištění, že na plánovaný výlet do kempu uprchlíků na hranicích Thajska s Burmou nás poveze právě on. Ono by to možná nebylo až tak zastrašující, kdyby nám Arnon neřekl, že podřezávání krků je tam na denním pořádku, ale „my se prý nemusíme vůbec bát“. Ještě tak aby jo, když nás doprovází největší psychopat v západním Thajsku.

DSCF0625

Když jsme z hlavní silnice odbočili na cestu, co vypadala jako silnice smrti, výrazy v našich tvářích byly naprosto nepopsatelné. Nikdo nepronesl ani slovo a obávali jsme se toho, co nás čeká. V kempu to ale překvapivě žilo. Převážná většina lidí byli uprchlíci z Korei, nikdo z nich neuměl ani slovo thajsky (zrovna, když jsem si konečně zapamatovala pár slov) a žilo se tam opravdu skromně. Jednoduché chýše z chrástí a bambusů, hygiena absolutně žádná, vodu brali z nedaleké řeky a nejbližší zdroj elektřiny byl míle daleko. Opravdu smutný, ale zároveň k zamyšlení pobízející pohled. Nakonec jsem ale za tuto zkušenost hodně ráda, protože nebýt Arnona, tak se na takové místo nikdy nedostanu.

DSCF0628 11113771_10153209304970761_4225283988208789707_n

A takových vzpomínek si z farmy vezu víc. Prožívat oslavy thajského Nového roku (Songkron) v „kruhu rodinném“ se nepoštěstí jen tak někomu. S truckem jsme zajeli k jednomu z těch čistších jezer v okolí a nabrali několik stovek litrů vody do úplně všeho, co jsme na farmě našli a nemělo díru (a pokud mělo, tak to teta izolepa spravila), kterou jsme pak několik hodin cákali nejen po sobě navzájem, ale hlavně po těch, které vůbec neznáme, když projížděli okolo po hlavní silnici okolo farmy. Zakončili jsme to spanilou jízdu „ke kamarádovi vedle do vesnice“, a když jsme po dvou hodinách konečně přijeli na místo, abychom zjistili, že kamarád je osoba totálně fiktivní, museli jsme se aspoň smočit v tamější špinavé říčce a postavit hrad z písku (a aby to byl pořádný hardcore, nikdo z nás v té nejvíce malarické oblasti v Thajsku s sebou neměl repelent). No a samozřejmě bych to nebyla já, kdybych se vší té vody jako správný retard pořádně nenalokala a nestrávila následujících 24 hodin v blízkosti toalety 🙂

DSCF0641DSCF0639

Byla jsem fakt téměř na pokraji svých sil a jediné, po čem jsem toužila, byl spánek. V té době už jsem ale měla v pokoji nakvartýrovanou Maggie and Maria a vzhledem k tomu, že Maggie se svou alergií na kočky zřejmě vyzařovala nějaké mateřské pudy, až do tří do rána se k nám do pokoje velmi úspěšně dobývala těhotná kočka, která evidentně chtěla porodit přímo u nás v posteli. Nejzodpovědnějším a nejstarostlivějším se ale nakonec ukázal být Mario, který se strejdou Gůglem strávil několik hodin ve snaze obohatit se o veterinářské znalosti. Okolo pětky ranní ale kočičí gynekologii pověsil na hřebík, aby se mohl na těch pár minut, než kohout zakokrhal, aspoň trochu prospat. Jak se dalo předpokládat, kočku jsme našli i se čtyřmi malými pár hodin poté ve vedlejším pokoji. Farmě by to prý mělo přinést štěstí, jelikož se narodila na Nový rok, což nám prozradil Arnon 🙂

Vůbec nechápu, jak mohlo deset dní na farmě uběhnout tak rychle, ale bylo načase dát farmě sbohem. S Mariem jsme si hodně sedli a rozhodli jsme se spolu cestovat na jih, s Arnonem bylo loučení hodně emocionální, malý Pao to dokonce oplakal a Maggie si to bude jako správná americká kovbojka pamatovat jako den, kdy se přesvědčila o tom, že stavět se mezi dva žárlivé koně nelze odnést jinak, než nedobrovolným dvoumetrovým letem vzduchem, který naštěstí zchytaly jen její pihovaté nohy 🙂 Sbohem, farmo!

DSCF0566