Proč mě žádný muslim jen tak nevystraší?

Když jsem v květnu přistála v Indonésii, neměla jsem nejmenší tušení, co od této několika tisíci ostrovní země čekat. Neměla jsem plán, neměla jsem tam žádné známé, věděla jsem jen, že budu nějakou dobu učit místní děti anglicky a taky to, že je to procentuelně největší muslimská země na světě. Tak jaktože jsem se do toho vrhala tak po hlavě, strašně se na to všechno těšila a vůbec se nebála?

„Muslimskou“ zemi jsem už v dřívějšku navštívila, stejně tak jako spousta jiných českých občanů, kteří si naprosto pokrytecky jezdí valit šunky právě do těchto zemí, protože je to za A levné ,za B je tam pořád teplo a za C tam jeli loni sousedi, tak co by ne i oni, že jo. Bez jakéhokoliv zájmu o tamější kulturu a život obecně se nechají v pětihvězdičkovém hotelu obskakovat právě těmi lidmi, jimž v Evropě nedokážou přijít na jméno. I když jsem byla v Egyptě zhruba o rok dříve, než celé I’MON da road vzniklo, takhle jsem jej nepoznala a ani poznat nechtěla. Můj nejlepší kamarád je Egypťan – ano, je to muslim, ano, dokonce mám jeho jméno vytetované v arabštině na noze a ano, ví o mně úplně všechno včetně toho, že jsem lesba a normálně představte si, že mě ještě ani jednou nezabil 🙂 Tak přesně s ním jsem strávila dva týdny v mně tenkrát neznámé zemi uprostřed pouště velmi blízko súdánské hranici obklopena jen a jen samými muslimy a jsem ráda, že už tenkrát jsem si o nich udělala svůj vlastní názor.

1901145_718045871568305_1612322365_n (1)

Teď to někteří ponesou asi hodně těžko, ale podle mě jsou to ti nejmilejší a nejochotnější lidé na světě. A proto jsem se samou radostí vrhla i do Indonésie a vše se mi opět potvrdilo. Něco přes týden jsem bydlela v muslimské rodině, kterou nejen že jsem neznala, ale doteď si nepamatuji ani všechna jejich jména, a poté se naprosto spontánně, bez plánu a doprovodu rozhodla prostopovat celou Jávu od západu na východ, což hodilo nějakých 1200 km a dva týdny času.

Tři týdny jsem neviděla bílého člověka, téměř nikdo neuměl anglicky, komunikace byla oboustranně velmi vyčerpávající, často jsem nevěděla, kde večer složím hlavu, ale hádejte co! Díky muslimům a jejich pohostinnosti a ochotě pomoci jsem se přes to všechno totálně samotná s mojí dvacetikilovou krosnou dostala.

DSCF1073 DSCF0997

Kolikrát se mi stalo, že jsem jen tak bezradně bloudila po západu slunce ulicemi, špinavá, smradlavá, lehce zneužitelná, ale ani jednou se mi nestalo, že by se vedle mě někdo v hijábu chtěl odpálit. Právě naopak se o mě místňáci málem poprali a to v dobrém smyslu slova. Všichni mě chtěli u sebe doma, chtěli mi dát najíst, chtěli, abych si hrála s jejich dětmi, hlavně ale nechtěli, abych neměla kde zůstat a už vůbec mě nechtěli další den pustit na stopa, aby se mi náhodou něco nestalo. Tohle jsou praví muslimové. Muslimové, kteří se řídí Koránem a ne nějakou politickou situací způsobenou třetí stranou. Takzvaných muslimských zemí jsem poté navštívila ještě několik včetně Malajsie, Bornea, Turecka a Balkánu, a i když jsem byla několikrát totálně na dně a v hodně hustých sračkách, ani jednou jsem to nedala za vinu Islámu, ale jen a jen svojí blbosti.

DSCF1217

Přála bych si, aby lidé začali používat svůj vlastní mozek a konečně si uvědomili, že to, co se stalo například v Paříži nebylo kvůli tomu, že by někdo byl muslim, ale proto, že to prostě neměl v hlavě v pořádku. Samozřejmě je to naprosto šílené a neakceptovatelné, ale podívejme se na reakci okolního světa. Měli bychom si uvědomit, že nejhorší řešení je vytloukat kámen kamenem, tím myslím vyslat do jejich domoviny naše armády a mstít se na nevinných lidech.

Ano, uvědomuji si, že tito teroristi byli Islamisté, ale věřte mi, že to nebyli praví muslimové, protože jejich víra by jim tyto činy spáchat prostě nedovolila. Ne každý, kdo má na sobě „muslimský ohoz“ totiž musí být zákonitě terorista a naopak. Nejvíc mě mrzí, že spousta Čechů je totálně zmanipulovaná všemi těmi bláboly, co jim do hlav valí média. Před pár dny jsem četla rozhovor se studentkou z Kroměříže, co se rozhodla obléct do muslimských šatů, hodit na hlavu hijáb a chodit po českých ulicích. Reakce kolemjdoucích byly naprosto otřesné. To si opravdu sedíte na vedení a myslíte si, že někdo se šátkem s sebou nese nějakou konkrétní hrozbu?

20150630_18.34_0757__KML3048

Nejhorší na tom všem ale je to, že nejvíce kritičtí jsou právě ti lidé, co pouze vyjedou léto co léto na totéž místo v Chorvatsku a po zbytek roku jen sedí na gauči a nechávají si televizí vymývat mozky. Znáte takové to pořekadlo – nesuď knihu podle obalu? Lidi, probuďte se a začněte konečně respektovat jeden druhého a chovat se k sobě tak, jak si daný individuál zaslouží bez ohledu na to, ve kterého Boha věří či co má na sobě oblečené. Nechápu, proč bychom se měli na někoho dívat s odstupem jen kvůli tomu, že je „jiný“. Já jsem též byla kolikrát totálně jiná než všichni ostatní a nikdy se ke mně nikdo neotočil zády…

DSCF1646

Advertisements

10 LEKCÍ, CO MI DALO CESTOVÁNÍ PO JIHOVÝCHODNÍ ASII

DSCF1400

Bohužel nadešel čas dát sbohem mé milované jihovýchodní Asii, ale vsadím se, že je mezi vámi spousta dobrodruhů, co se do tohoto úžasného kouta světa teprve chystají. Abyste si to tam mohli užít hned od začátku, dala jsem do kupy pár věcí, kterým jsem se tam během mého tříměsíčního putování přiučila 🙂

1) Pokud vám místňák řekne: „Bacha, je to ostré“, okamžitě si sbalte saky paky a valte, co možná nejdál to jde. Fakt nepřeháním, já jsem sice kuchařka a vždycky potřebuju ochutnat všecko nové, navíc se jen málokdy řídím radami starších a zkušenějších, ale párkrát jsem se ocitla ve velmi nepříjemné ostré situaci, které jsem litovala následujících několik hodin. Hlavně nevkračujte do okruhu deseti metrů čili papričky, která nedosahuje ani jednoho centimetru. Pokud si teda nefrčíte v masochismu, pak je to v pořádku.

DSCF1053

2) Vždycky s sebou noste kousek toaletního papíru nebo aspoň ubrousky. I když jste v relativně hezkém městě a ta toaleta, na kterou máte namířeno, nevypadá vůbec špatně, máte zaručeno, že si tam nebude čím vytřít ty nejcennější části vašeho těla.

3) Nesoustřeďte se tolik na všechna ta „Nemyslíš, zaplatíš“ videa, když se přistihnete být v buse jedoucím rychlostí světla serpentinami, kde byl zrovna včera, vlastně i předevčírem a zřejmě i den předtím, sesuv půdy. Prostě se pohodlně usaďte, zavřete oči a představujte si, že má řidič kouzelné schopnosti, které mu nikdy nedovolí nabourat. Jo, občas to bylo špatné a tím myslím fakt hodně špatné. Párkrát jsem dokonce uvažovala o tom z busu vystoupit, ale pak jsem si řekla, že ten strach musím překonat, jinak se nikdy nikam nedostanu. A ono to nebylo nakonec tak špatné. Taková levnější jízda na nejšílenější aktrakci na Matějské.

20150422_172354

4) Máš ve zvyku chodit na jídlo do pěkných restaurací s dobrým jídlem a servisem? Jooo, to já taky měla. Začátky pro mě tady byly opravdu těžké, když jsem pozorovala kuchaře s absolutně žádnými hygienickými návyky, jak mi připravují papku, která mi měla dodat energii na půl dne. A ano, to syrové kuře se na tom sluníčku opaluje už nějakou tu hodinu. Ale věřte mi, jděte do toho. V podstatě čím je jídlo levnější, tím lépe chutná. Jen se ujistěte, že se řídíte bodem číslo 2.

5) Můžete mluvit s kýmkoliv o čemkoliv a nikdo se na vás nebude dívat skrz prsty. Toto pro mě bylo ale extrémně těžké. Do JV Asie jsem přijela s hodně velkým zmatkem v hlavě, se spoustou tajemství, o kterých jsem mohla mluvit s jen asi tak dvěma lidmi v Londýně. I když jste toho týpka v hostelu potkali teprve před dvaceti minutami, běžná konverzace o tom, kde všude jste už byli, vás velice rychle omrzí. Lidi jsou nažhavení na to slyšet příběhy jiných lidí, jsou ochotní vás poslouchat a totéž očekávají od vás. Řeknou vám jejich upřímné názory, poradí a vám to pomůže dostat se přes to nejhorší. Ono stejně o nic nejde, šance, že je ještě někdy uvidíte, je minimální.

6) Každý má svoji vlastní shit story. A tím nemyslím špatnou story, ale doslova shit story. Pokaždé, co jsem se s nějakými kamarády cestovateli někde narvala, to skončilo vyprávěním shit příběhů. Jeden baťůžkář mi v Thajsku řekl: „Dokud nemáš svoji vlastní shit story, nejsi pravý cestovatel.“ Samozřejmě se to hodně často váže k bodu 2 a 4, ale někteří lidi mají ty nejšílenější příběhy. V Indonésii jsem potkala holku, která zrovna dala Mt. Bromo a urgentně potřebovala někde položit kabel. Byla tenkrát na snídani u místních lidí, šla tedy do „koupelny“, kde ale nebyla žádná toaleta. Udělala to tedy pravým indonéským stylem přímo na podlahu, jenže jako nezkušená Evropanka nevěděla, co s tím. Zabalila si tedy svůj výtvor do asi tuny toaleťáku a v kapse si to vesele z místa činu odvezla. Hnus, co? Teď si ale představte, že jste vylití víc jak Dřevnice v sedmadevadesátém, s bandou super lidí a každý z nich vypráví podobný příběh. Nezapomenutelné. Aspoň že holčina nezapomněla na bod 2 🙂

10428494_662655340534327_1816274585658512386_n

7) Oh, dali jste si do prádelny vyprat oblečení a ztratilo se vám tričko? Řeknu vám to natvrdo. Už nikdy ho neuvidíte, ale nezoufejte, je to dobrá karma a brzy se ve vašem balíčku s překvapením, který jste si právě vyzvedli, objeví nový módní doplněk, který vám vykouzlí úsměv na tváři 🙂

8) Buďte trpěliví. Do doby, než jsem se ocitla v Indonésii a zjistila, že čas je hodně relativní, jsem bývala jedna z nejvíce netrpělivých lidí na planetě. Strýček Gůgl vám řekl, že těch sto kilometrů zabere zhruba hoďku a půl? Vesele si to vynásobte třemi, a pak teprve zkuste něco plánovat. Řidič autobusu bude stoprocentně několikrát potřebovat zastavit, aby si zapálil (pokud nekouří přímo v buse), aby si zašel na záchod (to doufám v buse nedělají), aby si zašel na jídlo, natankoval, pokecal s kámoši řidiči, a tak dále. Nakonec se ale do cílové destinace dostanete. Buďte trpěliví. A až se konečně rozjede, tak si připomeňte třetí bod.

9) Nebojte se jít cestami, kudy se netáhnou davy turistů. Tam vás čekají ty nejlepší zážitky, proto přece cestujete, no ne? Lidé jsou ve většině případů velmi ochotní a milí, pomůžou vám, poradí, často vás pozvou na jídlo nebo vás u sebe nechají dokonce přespat, a to zejména, pokud cestujete sami. Když jsem byla v Indonésii, 18 dní jsem neviděla žádnou bílou osobu, a byla to zatím moje nejlepší cestovatelská zkušenost. I když se mi třikrát stalo, že si chlap začal na veřejnosti leštit bambus, když jsem kolem něj procházela (nemůžu mu to ale dávat za vinu, kdo by odolal haha), tak mě to nikdy nijak neodradilo. Divní lidi jsou všude, hlavně s nimi nikdy nenavazujte oční kontakt.

DSCF1071

10) Stanete se přeborníky v improvizaci, a to zejména pokud se řídíte bodem devět. Jednou mě málem znásilnili v autobuse (a ani to mě nepřinutilo začít cestovat jako obyčejný turista, fuj) a já musela 7 km pěšky šlapat koncem světa bez vody, jídla a cigaret. Pak se to ale nějak vyvrbilo a já udělala perfektní plán A. Jojo, vím, normální lidé v takových situacích přemýšlí nad plánem B, ale vzhledem k tomu, že jsem neměla plán vůbec žádný, musela jsem splašit aspoň nějaký simple plan. Když vám hoří u prdele a vypadá to, že vám uletí letadlo nebo vám došlo poslední čísté prádlo, co máte, naučíte se velké kreativitě. Hlavně nepanikařit, všechno má své řešení. Kromě bodu dva teda 🙂

10346590_10204442265717991_3724437250405434687_n

STOPEM Z TURECKA DO IRSKA – LÉTO 2015

Jasně, teďka jsem strávila tři měsíce cestováním po jihovýchodní Asii s hodně nízkým rozpočtem, což občas nebylo vůbec lehké, ale jak už to tak se mnou bývá, nemám prostě dost a toužím po ještě větším dobrodružství. Naštěstí se ale znám hodně dobře a věděla jsem, že se po těchto třech úžasných měsících ještě nebudu chtít vrátit zpátky do Anglie, a tak jsem si zabookovala letenku pouze na největší okraj Evropy – Istanbulu. Nevím proč, ale tak nějak se mi to zdálo jako správná volba být zpátky v Evropě, ale stále hodně daleko od mého takzvaného domova v Londýně.

Celý tento nápad přišel až o trochu později, ale čím víc se to blíží, tím víc jsem z toho nadšená. Rozhodla jsem se stopovat z Istanbulu (Turecko) až do Dublinu (Irsko). Mám takový svůj osobní cíl, a to neutratit jedinou korunu za dopravu mezi těmito zeměmi. Tímto bych chtěla tak nějak nakopnout více lidí, aby cestovali a viděli celý svět, i když nevydělávají miliony. Často kolem sebe slyším, že byste chtěli dělat totéž, co já, ale pokaždé je tam nějaké ALE. A tak vám všem chci ukázat, jak že je to vlastně možné, že samotná holka téměř bez peněz a bez plánu proplouvá světem, jak se jí zrovna zalíbí. Já jsem totiž zastáncem názoru, že cestování není o penězích, ale o kuráži. A taky jsem se přesvědčila o tom, že cestování je pro mě mnohem levnější než být zaseknutá na jednom místě 🙂

Nemám žádný konkrétní plán kromě jednoho czechpointu v Chorvatsku (7.-12.srpna), kdy za mnou přijedou kámoši z Anglie a to budu asi pět dní v bezvědomí 😛 Zůstatek mého účtu se pomalu, ale jistě blíží nule, a tak si čas od času pohraji někde na ulici s Busky (mým věrným diabolkem) a budu doufat, že pár lidí obětuje nějakou tu korunu či cent, aby mě v mém projektu podpořili. Pokud ne, tak se budu spoléhat na svých patnáct instantních polívek, co si vezu z Filipín (jeden balíček za asi 50 haléřů, tož neberte to).

Během cestování po Asii jsem taky potkala spoustu skvělých lidí, se kterými bych se chtěla v Evropě potkat, tak jako mám v plánu sejít se s mými oblíbenými blogery a cestovateli. No a taky se samozřejmě podívám do Českaaa!!!

Takto nějak vypadá můj plán neplán, který se může ovšem ze dne na den změnit. Jsem otevřená jakýmkoliv nápadům 🙂

europe-map-countries

Ráda bych celé totok zvládla během přesně sta dní a pak se uvidí, kam mě vítr zavane dál.

Pokud si myslíte, že máte na něco takového koule, jste ochotni stanovat, couchsurfovat, jíst levné jídlo a nejít s davem turistů, dejte vědět a můžeme se nějak spojit!

Pokud bydlíte někde, kudy vede ta červená lajna, napište mi, budu ráda, když mi ukážete vaše město nebo mě jen pozdravíte 🙂

A pokud pro vás tohle uplně není, tak nezapomeňte sledovat všechny novinky, fotky a příběhy na mojí stránce!

Uvědomuji si, že to nebude procházka růžovou zahradou, musím přiznat, že se i trochu bojím, ale jak já furt říkám: „Pokud se toho bojíš, zřejmě bys do toho měla jít!“

Tak 1. července na viděnou v Evropě!!!

STOPEM PO THAJSKU

„Je to sice dál, zato horší cesta.“ Kdybych měla spočítat, kolikrát mi tahle slavná hláška ze střední problejskla hlavou během těch třicetišesti hodin, co jsem strávila cestováním po místech, která jsem, nejen že neznala, ale nedovedla ani vyslovit, zřejmě bych se nikdy nedostala ani k sepsání toho největšího dobrodružství, které jsem v Thajsku zažila.

I když byl Mario mírně omezen časově, jelikož se musel na druhý den dostat zpátky do tisíc kilometrů vzdáleného Bangkoku, aby si vyzvedl vízum do Indie, a i když jediné, co se mi podařilo o stopování po Thajsku vygůglit, bylo, že v thajském jazyce nemají ani slovíčko pro „stopování“, rozhodli jsme se do toho jít po hlavě a brzy ráno vyjížděli z Koh Lanty minivanem do asi hodinu vzdáleného města Trang na jihu Thajska. Samozřejmě jsme zapomněli o tom, že čas je v těchto končinách velmi relativní pojem a jakákoliv časová informace se musí vynásobit třemi, a tak jsme byli rádi, když jsme v pravé poledne konečně zakotvili na autobusové stanici. Byli jsme na cestě teprve asi čtyři hodiny a to pravé dobrodružství mělo teprve začít, ale už přechod z jednoho konce města na druhý ve čtyřicítkovém vedru s krosnami těžšími než co jsme byli (evidentně) fyzicky schopní zvládnout, se ukázalo být pořádnou výzvou.

DSCF0859

Naštěstí jsme se stali opět největší místní atrakcí, a tak nás naprosto náhodně nabralo auto a svezlo nás pár kilometrů na okraj města. Za tři pětky jsme se rychle najedli v té asi nejčistší restauraci, co jsem za těch 23 dní v jihovýchodní Asii viděla, protože jsme netušili, kdy (a jestli) se taková příležitost opět naskytne, a kráčeli směrem hlavní tah z města na sever. Perfektní stopovací spot jsme našli po pár minutách, hodili krosny na zem, zvedli palec a po asi hodině čekání, kdy na nás lidé ze stovek projíždějících aut pouze troubili, mávali a fotili si nás, se nad námi slitoval týpek z obchodu poblíž a nabídl nám odvoz na autobusovou nebo vlakovou stanici.

„My nepotřebujeme na stanici, děkujeme,“ snažili jsme se zdvořile odmítnout.

„Taxi?“

„My nemáme peníze, cestujeme takto, protože nás to baví.“

„Já peníze dám vám, vlak do Bangkoku v Trang.“

„Aaaah, děkujeme, ale my počkáme, on nás někdo dříve či později kousek sveze.“

„Stanice Trang? Vlak? Autobus? Peníze pro vás.“

No do prdele, tohle bude složitější, než jsme čekali. Po asi půlhodině vysvětlování, o co nám jde, nakonec ale přišel s informací, že jeho bratranec se synem nás můžou kousek na sever hodit, a tak jsme vesele hodili krosny a naše zpocená těla do korby trucku a snažili se příliš nepřemýšlet nad tím, kde nás nakonec vyhodí. Ukázalo se ale, že „kousek“ je taky hodně podceněné slovo, a po zhruba stopadesáti kilometrech, kdy jsme se dostali poblíž města, které jsme z mapy trochu znali, jsme se nechali vyklopit na okraji dálnice, protože borec si stál za tím, že nás vezme až na vlakovou stanici, kam jsme rozhodně nechtěli.

DSCF0862

Špica, značka ukazovala, že do Surat Thani, což byl Mariův cíl, odkud chtěl nasednout na vlak do Bangkoku, je to „jen“ 150 km. Bylo teprve chvilku po čtvrté a pořád světlo, takže žádná hrůza. Samozřejmě, že v moment, kdy jsme tohle dořekli, začalo lít jak z konve. Byli jsme až na kost promoklí, ale o to víc jsme byli motivovaní se někam posunout. Na nedaleké benzince jsme nabrali zásoby jídla, vody a cigaret, na kus papíru čitelně napsali „Surat Thani“, zvedli palec a další půlhodinu pózovali pro projíždějící auta, která si nás fotila jako opice v zoo 🙂

Ani jsme si nevšimli, že za námi zastavil kamion, rozběhla jsem se za ním, až po mně řidič začal křičet. Po několika telefonátech s jeho kamarádem, který uměl o něco víc anglicky (uměl se představit), a snaze vysvětlit a ukázat na mapě, kam potřebujeme jet, souhlasil, ať si naskočíme, že jede stejným směrem. Když už jsme si mysleli, že to nejhorší je za námi a že to do Surat Thani ještě ten den fakt dáme, řidič využil mezery v betonových blocích oddělujících jižní a severní dálniční tah, udělal ladný U-turn a my neměli nejmenší páru o tom, která bije. Seděli jsme tam s Mariem totálně potichu a jen po sobě házeli kam-to-kurva-jedeme pohledy. Vrcholem bylo, když řidič z palubky vytáhl knížku „Angličtina pro začátečníky“ a během jízdy po těch nejužších serpentinách, se snažil najít tu správnou frázi, aby prolomil ledy. Budhistické písničky v kabině zcela náhodně čas od času vystřídali Slipknoti, řidič během jeho výživné lekce angličtiny zvládl ubalit a vykouřit tři cigára, vypít dva energeťáky, namazat si záda tygří mastí, vyřídit dva telefonáty, zahrát na mobilu tetris a konečně poukázat prstem na větu, která měla zaručit plynulou konverzaci.

DSCF0863

„Is this your first visit in Thailand?“, přečetla jsem za něj nahlas, podívala se na Maria a shodně jsme přitakali. Tím komunikace v náklaďáku totálně skončila, protože se začalo stmívat a kouzelná knížka se stala nečitelnou. Pořád jsme dost dobře nevěděli, kam že to jedeme, ale naštěstí chvíli po tom, co jsme uviděli moře (!!!), se mi probudila gps na mobilu. Sice to vůbec nebylo v plánu (který jsme mimochodem neměli), ale zvládli jsme se dostat ze západního pobřeží (Koh Lanta) na pobřeží východní během jednoho dne 🙂

Po tříhodinové cestě nám řidič zastavil na benzince a řekl něco jako že do Surat Thani už je to kousek, že on jede jiným směrem. 94km!!! Přesně takové číslo oznamovala cedule poblíž! Všude bylo tma, auto projelo kolem jednou za uherský rok a vzhledem k tomu, že už jsme tak trochu věděli, jak to se stopováním v Thajsku je, jsme neměli zrovna růžové vyhlídky. Pořád tomu nemůžu uvěřit, ale ještě než jsme zvedli palec, projíždějící auto uvidělo náš Surat Thani papír, zastavilo a řidič relativně plynulou angličtinou řekl, že míří přímo tam!

20150422_172354

Na vlakovou stanici v Surat Thani jsme se dostali po asi hodině cesty, poděkovali a Mario se šel podívat, v kolik mu jede vlak. Já jsem věděla, že do Bangkoku ještě nechci, měla jsem v plánu ve městě přečkat noc a ráno jet stopem do Chumphon, města vzdáleného dalších asi 250km a odtamtud dát posledních asi 400km do Bangkoku vlakem. Sedla jsem si na patník, zapálila cigaretu a střežila krosny.

„Jede mi to za čtyři minuty, Mon,“ pronesl Mario, a když jsem viděla kus papíru v jeho ruce, co opravdu vypadal jako jízdenka, myslela jsem, že se rozbrečím. Takže takto to skončí? Takto se s tebou mám po všem našem dobrodružství během pár minut rozloučit a doufat, že se snad někdy v životě ještě potkáme? Nezmohla jsem se téměř na slovo, jen jsem ho objala, popřála mu štěstí v jeho dvouměsíční cestě po Indii a řekla sbohem. Ani jsem se nestačila nadát a fakt byl pryč. A já tam stála uprostřed noci na vlakové stanici a nevěděla, co dál. Začala jsem tedy bloudit ulicemi, snažila se ignorovat všechny potulné psy, kteří mě následovali a zastavila až u budovy, která slibovala minimálně postel a sprchu. Queen hotel, tak se jmenovalo místo, kde jsem naprosto vyčerpaně položila 250 Baht (150Kč) na recepční desku, obdržela klíč a trajdala si to do třetího patra, kde jsem měla tu noc složit hlavu. Ani jsem nestačila ale sundat krosnu ze zad a věděla jsem, že v tom pokoji rozhodně nezůstanu. I když jsem na sobě měla trekové boty, v moment, co jsem do místnosti vkročila, se mi po nohou začali plazit všelijací brouci, podlaha byla pokrytá šváby, ještěrkami a všelijakou jinou havětí, a tak jsem jen vyděšeně zabouchla dveře a šla prosit o jiný pokoj nebo vrácení peněz. „Peníze nevracíme a ostatní pokoje jsou plné.“ Málokdy se mi stane, že se pohádám neúspěšně, ale když jsem si po několika minutách uvědomila, že i velmi silné argumenty mě s jeho lámanou angličtinou vůbec nikam nedostanou, hodila jsem vidle do žita a královský hotel opustila.

Všude bylo totálně mrtvo, já nevěděla kam jít, podle všeho jsem byla jediný bílý člověk dost odvážný na to brouzdat si to tamějšími neosvětlenými ulicemi, a tak jsem se vrátila zpátky na vlakovou stanici, ustlala si na zemi a prostě se rozbrečela. Všechno to na mě nějak dopadlo a já potřebovala trochu vyventilovat. Na chvilku jsem si zdřímla, když mi ale záhadná kapalina šplouchla na nohy, vzbudila jsem se a řekla jsem si, že se musím někam posunout. Podle mapy jsem nebyla daleko od letiště, ale podle všech těch ulic to vypadalo, jako že je nemožné se tam dostat. Ukecala jsem tedy taxikáře, aby mě tam za pár kaček hodil, protože spát na letišti je mnohem víc pohodlné a bezpečné. Pohodlí a bezpečnost bylo přesně to, co jsem v okolí vlakového nádraží nenacházela.

DSCF0866

Ještě většího šoku než brouci a ještěrky se mi ale dostalo, když mě taxikář vyklopil na letišti, které bylo zavřené. Tak a teď jsem fakt v prdeli. Totálně se mi vybil mobil, nevěděla jsem kudy kam, ale taky jsem nevěděla, jak moc bezpečné je pohybovat se samotná v okolí zavřeného letiště. Sebrala jsem tedy opět svůj dvacetikilový život a vydala se do dalšího neznáma. Cesta z letiště byla úzká a neosvětlená a z obou stran obklopená džunglí a já se fakt trochu bála. Uviděla jsem ale světýlko a bez nejmenšího přemýšlení se k němu vydala. Došla jsem až k malé budce plné zbraní a když jsem si dala dvě a dvě dohromady věděla jsem, že se nemusím ničeho bát. Letištní sekuriťáci uměli trochu anglicky, dovolili mi, ať si u nich nabiju telefon, dali mi rýži a curry a po tom, co za mě na velký kus papíru napsali thajsky místo mé destinace Chumphon, mě doprovodili až na dálnici 🙂

DSCF0875 DSCF0876

Po ani ne dvou minutách mi zastavil truck plný lidí, ale řekli, že když si vlezu do korby, svezou mě až do Chumphon. Byla jsem tak unavená, že mi vůbec nevadilo, že budu muset následujích 250 km strávit složená mezi krabicemi plných bůhvíčeho. Snažila jsem se usnout, ale silný vítr mi to fakt nedovolil a já dokonce poprvé v těchto končinách musela vyhrabat ze dna krosny mikinu. Když už jsem se cítila relativně pohodlně, truck ale zastavil tak rychle, že jsem měla možnost seznámit se s obsahem oněch přepravek. Samozřejmě se na mě musela převrhnout zrovna ta, která přepravovala ryby. Všechno moje oblečení včetně mé krosny bylo nasáklé smradlavou rybí vodou a já fakt nevěděla, jestli se smát nebo brečet. Rozhodla jsem se to ale ignorovat, protože v té stopadesátikilometrové rychlosti, kterou se auto ubíralo směrem k Chumphon, jsem stejně neměla moc na výběr 🙂

Rodinka mě hodila až na vlakáč a konečně jsem po dlouhé době slyšela dobré zprávy. Vlak do Bangkoku odjíždí za 35 minut. Sedla jsem si teda na lavičku, trpělivě čekala, snažila se nemyslet na to, jak vypadám a voním a těšila se, až nasednu do vlaku a konečně se trochu prospím. Neměla jsem vůbec tucha, co to znamená, když se najednou na odjezdové tabuli ukázalo, že můj vlak má mít 6 hodin zpoždění, ale když se tato informace ukázala být pravdivou, myslela jsem, že mě fakt vomejou. Podařilo se mi trochu zabít čas s chlápkem, co už na ten samý vlak čekal tři hodiny a nakonec se z nočního vlaku stal vlak denní, to když jsem konečně po devítihodinovém čekání v 9.35 ráno město opustila. Slibuju, že si už nikdy nikdy nikdy nebudu stěžovat na České Dráhy a tímto se celé společnosti omlouvám, jestli jsem je kdy urazila nebo o nich mluvila nehezky.

Do Bangkoku jsem se dostala po jedenáctihodinové cestě třetí třídou ve vlaku plném Thajců mačkajících se jeden na druhého, ve vlaku, kde klimatizace znamenala sprosté slovo a já si samozřejmě musela sednout vedle okýnka, které se nedalo otevřít, ve vlaku, kde slovo „toaleta“ nabyla úplně nového rozměru a já si poprvé v životě přála, abych byla klukem a mohla svou potřebu vykonat do prázdné flašky a ve vlaku, kde jsem si uvědomila, že kouření opravdu může zabíjet, to když jsem si sedla mezi dva vagony a proudem vzduchu byla málem smetena přímo na koleje 🙂

DSCF0894