Razím opět do světa aneb snad mě nesežere medvěd

Tak jo, máme tu opět konec ledna a já zase sedím v tom samém pokoji jako loňský rok a přemýšlím nad tím, co že to vlastně dělám se svým životem. Jasně, od té doby se toho hodně změnilo, mimo to, že jsem se podívala do více než dvaceti zemí světa, na své stopovací konto připsala nějakých 15 000 km a poznala kupu nových lidí, se ze mě stal úplně jiný člověk. Naučila jsem se, jak žít s opravdu málem, přesvědčila jsem se o tom, že pro mě nikdy nebude mít nic větší hodnotu než rodina a přátelé a taky to, že i když plán A nevyšel dle očekávání, abeceda má dalších asi třicet písmen, na které se dá spolehnout, díky čemuž jsem se v takových situacích stala hodně kreativní a dneska mě už nic jen tak nevyvede z míry.

DSCF9937

Na druhou stranu jsem ale taky přišla na to, že i když jsem naprosto spokojená s tím, jak moc jsem během jednoho roku změnila pohled na svět a dokážu říct, že jsem tak nějak trochu i mentálně dospěla, trochu mi to teďka dělá paseku v životě, který jsem ještě před rokem dokázala žít úplně jednoduše každý den.

Původně nebylo úplně v plánu, abych se vracela zpátky do Anglie – pro ty co neví celou story – měla jsem na půl roku pendlovat mezi Švýcarskem a Dubají, ale už po prvním týdnu jsem věděla, že nechci strávit několik měsíců děláním něčeho, co mě nenaplňuje s lidmi, kteří mi nic nedávají, jen proto, abych zarobila love na další cestu, a tak jsem se místo toho rozhodla vrátit tam, kde mi bylo nejlíp, za svými přáteli na okraji Londýna. Dlouhé odloučení ale ukázalo, jak se věci opravdu mají a já nejsem schopná do některých stereotypů opět zapadnout. Jasně, v dlouhodobé perspektivě je to dobrá věc, ale pro každodenní život totálně nepraktická.

Celý nápad na to, abych loni vůbec někam vypadla, vznikl v prosinci 2014, kdy jsem se rozešla s holkou, ze které jsem byla úplně paf jen proto, že mám problém se k někomu nějak víc uvázat. Byla jsem z toho naprosto v háji, každý den robila od nevidím do nevidím, pak přišla domů, vylila se, abych mohla v klidu spát a další den nanovo. Až do té doby, než jsem se jednoho rána probudila s opravdu otřesným kocourem, procházela fejsbuk, instagram, maily a najednou našla jeden, který potvrzoval koupi jednosměrné letenky do Bangkoku. Jasně, udělala jsem to v době, kdy jsem nevěděla o světě, ale kdysi mi kdosi řekl, že když je člověk opilý, tak má konečně odvahu dělat věci, které opravdu chce, a tak jsem z toho nevycouvala, řekla si, že to pro mě bude jen dobré a pár měsíců na to vyrazila na absolutně epický sedmiměsíční výlet po světě.

DSCF1029 (2)

A pomohlo to. Poznala jsem nové lidi, každý den objevovala nová místa a postupem času se pro mě stalo všechno mnohem snesitelnějším, dokázala jsem se „odmilovat“, zapomenout na to, proč jsem do toho vůbec šla a cestu jsem si opravdu užívala. Našla jsem nový smysl života, který mi vyhovoval po všech stránkách a řekla jsem si, že už budu vždycky dělat jen věci, které mě dělají šťastnou a nenechám nikoho mi do toho remcat nebo mě nějak ovlivňovat.

Jenomže já tady sedím zase. Mám kocovinu, jsem zamilovaná do holky, kvůli které se snažím utišit hlasy srdce, které říká „tak prostě nikam nejezdi a buď s ní“ a místo toho aspoň jednou naslouchat tomu, co říká hlava, která se mě snaží přesvědčit, ať prostě jedu, protože to nakonec bude opět v pohodě. Téměř každý den se to snažím rozluštit v láhvi vína, ale já už nechci být alkoholikem, a tak jsem dneska udělala konečně finální rozhodnutí, že prostě pojedu, protože můj vztah s přírodou a cestováním je mnohem delší, dokonce to vypadá na zásnuby, máme se fakt rádi, prostě to dává smysl. A tichučko, nesnažte se mě přesvědčit o opaku, protože mám ještě asi měsíc do doby, než budu mít dost peněz na to, abych si zabukovala letenku, a náhodou si to mohla rozmyslet.

Letenku? Počkat, však Mon je stopařka, ne? Takže kam že to bude? Vzhledem k tomu, že se mi podařilo dostat kanadské working holiday víza, o čemž spousta z vás už ví, musím se tam nějak dopravit. Považuju se za dobrého plavce, ale mám strach z moře, takže abych to přeplavala nebo třeba stopla loď u mě nepřipadá v úvahu, každopádně to chci všechno pořád držet hodně nízkorozpočtově, takže po dlouhém rozjímání, jak se do Kanady co nejlevněji dostat, jsem vymyslela masterplan a vezmu to přes Irsko a Island.

DSCF9950

Prvního dubna si opět sbalím saky paky, hodím krosnu na záda, stoupnu si na okraj vozovky, vztyčím palec a prostopuji se až do Walesu, odkud budu muset sednout na bus do Irska (protože je to asi o tisícovku levnější než platit za cestu trajektem jako samostatný pasažér), dva týdny si dám stopa po Irsku, navštívím kamarády a v druhé půlce dubna odletím na Island, který mám v plánu celý objet stopem, pár týdnů si hodím na nějaké farmě jako dobrovolník a pak se konečně odeberu do MONtrealu, odkud vyrazím na zhruba 5000 km dlouhou stopovací cestu až do Vancouveru, při které bych chtěla sem tam zarobit nějaké ty zlaťáky, když už mám to pracovní povolení.

Kanadu jsem chtěla navštívit od doby, kdy jsem ve třinácti letech začala poslouchat Simple Plan a jsem ráda, že jsem se k tomu konečně „dokopala“. Jasně, bylo to opět díky alkoholu a dvěma kanadským legendám, které jsem poznala v Bangkoku a přesvědčili mě o tom, že Kanada je opravdu země neomezených možností. Shodou okolností se žádalo o víza dva dny na to, co jsme s Neilem a Tomem ukázali Thajsku, jak se pořádně paří, a já dva měsíce na to měla ve schránce další mejl oznamující mi, kam že to pojedu v tenkrát ještě hodně vzdáleném roce 2016. Něco mi říká, že tohle fakt není náhoda, takže jo, fakt do toho půjdu a budu doufat, že si to pro mě život nenachystal jen proto, aby mě mohl někde v kanadském lese sežrat medvěd, až si postavím stan, rozdělám oheň a začnu vařit večeři kousek od jejich brlohu 🙂

people-in-sleeping-bags-soft-tacos-of-the-bear-world

Advertisements

Proč mě žádný muslim jen tak nevystraší?

Když jsem v květnu přistála v Indonésii, neměla jsem nejmenší tušení, co od této několika tisíci ostrovní země čekat. Neměla jsem plán, neměla jsem tam žádné známé, věděla jsem jen, že budu nějakou dobu učit místní děti anglicky a taky to, že je to procentuelně největší muslimská země na světě. Tak jaktože jsem se do toho vrhala tak po hlavě, strašně se na to všechno těšila a vůbec se nebála?

„Muslimskou“ zemi jsem už v dřívějšku navštívila, stejně tak jako spousta jiných českých občanů, kteří si naprosto pokrytecky jezdí valit šunky právě do těchto zemí, protože je to za A levné ,za B je tam pořád teplo a za C tam jeli loni sousedi, tak co by ne i oni, že jo. Bez jakéhokoliv zájmu o tamější kulturu a život obecně se nechají v pětihvězdičkovém hotelu obskakovat právě těmi lidmi, jimž v Evropě nedokážou přijít na jméno. I když jsem byla v Egyptě zhruba o rok dříve, než celé I’MON da road vzniklo, takhle jsem jej nepoznala a ani poznat nechtěla. Můj nejlepší kamarád je Egypťan – ano, je to muslim, ano, dokonce mám jeho jméno vytetované v arabštině na noze a ano, ví o mně úplně všechno včetně toho, že jsem lesba a normálně představte si, že mě ještě ani jednou nezabil 🙂 Tak přesně s ním jsem strávila dva týdny v mně tenkrát neznámé zemi uprostřed pouště velmi blízko súdánské hranici obklopena jen a jen samými muslimy a jsem ráda, že už tenkrát jsem si o nich udělala svůj vlastní názor.

1901145_718045871568305_1612322365_n (1)

Teď to někteří ponesou asi hodně těžko, ale podle mě jsou to ti nejmilejší a nejochotnější lidé na světě. A proto jsem se samou radostí vrhla i do Indonésie a vše se mi opět potvrdilo. Něco přes týden jsem bydlela v muslimské rodině, kterou nejen že jsem neznala, ale doteď si nepamatuji ani všechna jejich jména, a poté se naprosto spontánně, bez plánu a doprovodu rozhodla prostopovat celou Jávu od západu na východ, což hodilo nějakých 1200 km a dva týdny času.

Tři týdny jsem neviděla bílého člověka, téměř nikdo neuměl anglicky, komunikace byla oboustranně velmi vyčerpávající, často jsem nevěděla, kde večer složím hlavu, ale hádejte co! Díky muslimům a jejich pohostinnosti a ochotě pomoci jsem se přes to všechno totálně samotná s mojí dvacetikilovou krosnou dostala.

DSCF1073 DSCF0997

Kolikrát se mi stalo, že jsem jen tak bezradně bloudila po západu slunce ulicemi, špinavá, smradlavá, lehce zneužitelná, ale ani jednou se mi nestalo, že by se vedle mě někdo v hijábu chtěl odpálit. Právě naopak se o mě místňáci málem poprali a to v dobrém smyslu slova. Všichni mě chtěli u sebe doma, chtěli mi dát najíst, chtěli, abych si hrála s jejich dětmi, hlavně ale nechtěli, abych neměla kde zůstat a už vůbec mě nechtěli další den pustit na stopa, aby se mi náhodou něco nestalo. Tohle jsou praví muslimové. Muslimové, kteří se řídí Koránem a ne nějakou politickou situací způsobenou třetí stranou. Takzvaných muslimských zemí jsem poté navštívila ještě několik včetně Malajsie, Bornea, Turecka a Balkánu, a i když jsem byla několikrát totálně na dně a v hodně hustých sračkách, ani jednou jsem to nedala za vinu Islámu, ale jen a jen svojí blbosti.

DSCF1217

Přála bych si, aby lidé začali používat svůj vlastní mozek a konečně si uvědomili, že to, co se stalo například v Paříži nebylo kvůli tomu, že by někdo byl muslim, ale proto, že to prostě neměl v hlavě v pořádku. Samozřejmě je to naprosto šílené a neakceptovatelné, ale podívejme se na reakci okolního světa. Měli bychom si uvědomit, že nejhorší řešení je vytloukat kámen kamenem, tím myslím vyslat do jejich domoviny naše armády a mstít se na nevinných lidech.

Ano, uvědomuji si, že tito teroristi byli Islamisté, ale věřte mi, že to nebyli praví muslimové, protože jejich víra by jim tyto činy spáchat prostě nedovolila. Ne každý, kdo má na sobě „muslimský ohoz“ totiž musí být zákonitě terorista a naopak. Nejvíc mě mrzí, že spousta Čechů je totálně zmanipulovaná všemi těmi bláboly, co jim do hlav valí média. Před pár dny jsem četla rozhovor se studentkou z Kroměříže, co se rozhodla obléct do muslimských šatů, hodit na hlavu hijáb a chodit po českých ulicích. Reakce kolemjdoucích byly naprosto otřesné. To si opravdu sedíte na vedení a myslíte si, že někdo se šátkem s sebou nese nějakou konkrétní hrozbu?

20150630_18.34_0757__KML3048

Nejhorší na tom všem ale je to, že nejvíce kritičtí jsou právě ti lidé, co pouze vyjedou léto co léto na totéž místo v Chorvatsku a po zbytek roku jen sedí na gauči a nechávají si televizí vymývat mozky. Znáte takové to pořekadlo – nesuď knihu podle obalu? Lidi, probuďte se a začněte konečně respektovat jeden druhého a chovat se k sobě tak, jak si daný individuál zaslouží bez ohledu na to, ve kterého Boha věří či co má na sobě oblečené. Nechápu, proč bychom se měli na někoho dívat s odstupem jen kvůli tomu, že je „jiný“. Já jsem též byla kolikrát totálně jiná než všichni ostatní a nikdy se ke mně nikdo neotočil zády…

DSCF1646