Proč mě žádný muslim jen tak nevystraší?

Když jsem v květnu přistála v Indonésii, neměla jsem nejmenší tušení, co od této několika tisíci ostrovní země čekat. Neměla jsem plán, neměla jsem tam žádné známé, věděla jsem jen, že budu nějakou dobu učit místní děti anglicky a taky to, že je to procentuelně největší muslimská země na světě. Tak jaktože jsem se do toho vrhala tak po hlavě, strašně se na to všechno těšila a vůbec se nebála?

„Muslimskou“ zemi jsem už v dřívějšku navštívila, stejně tak jako spousta jiných českých občanů, kteří si naprosto pokrytecky jezdí valit šunky právě do těchto zemí, protože je to za A levné ,za B je tam pořád teplo a za C tam jeli loni sousedi, tak co by ne i oni, že jo. Bez jakéhokoliv zájmu o tamější kulturu a život obecně se nechají v pětihvězdičkovém hotelu obskakovat právě těmi lidmi, jimž v Evropě nedokážou přijít na jméno. I když jsem byla v Egyptě zhruba o rok dříve, než celé I’MON da road vzniklo, takhle jsem jej nepoznala a ani poznat nechtěla. Můj nejlepší kamarád je Egypťan – ano, je to muslim, ano, dokonce mám jeho jméno vytetované v arabštině na noze a ano, ví o mně úplně všechno včetně toho, že jsem lesba a normálně představte si, že mě ještě ani jednou nezabil 🙂 Tak přesně s ním jsem strávila dva týdny v mně tenkrát neznámé zemi uprostřed pouště velmi blízko súdánské hranici obklopena jen a jen samými muslimy a jsem ráda, že už tenkrát jsem si o nich udělala svůj vlastní názor.

1901145_718045871568305_1612322365_n (1)

Teď to někteří ponesou asi hodně těžko, ale podle mě jsou to ti nejmilejší a nejochotnější lidé na světě. A proto jsem se samou radostí vrhla i do Indonésie a vše se mi opět potvrdilo. Něco přes týden jsem bydlela v muslimské rodině, kterou nejen že jsem neznala, ale doteď si nepamatuji ani všechna jejich jména, a poté se naprosto spontánně, bez plánu a doprovodu rozhodla prostopovat celou Jávu od západu na východ, což hodilo nějakých 1200 km a dva týdny času.

Tři týdny jsem neviděla bílého člověka, téměř nikdo neuměl anglicky, komunikace byla oboustranně velmi vyčerpávající, často jsem nevěděla, kde večer složím hlavu, ale hádejte co! Díky muslimům a jejich pohostinnosti a ochotě pomoci jsem se přes to všechno totálně samotná s mojí dvacetikilovou krosnou dostala.

DSCF1073 DSCF0997

Kolikrát se mi stalo, že jsem jen tak bezradně bloudila po západu slunce ulicemi, špinavá, smradlavá, lehce zneužitelná, ale ani jednou se mi nestalo, že by se vedle mě někdo v hijábu chtěl odpálit. Právě naopak se o mě místňáci málem poprali a to v dobrém smyslu slova. Všichni mě chtěli u sebe doma, chtěli mi dát najíst, chtěli, abych si hrála s jejich dětmi, hlavně ale nechtěli, abych neměla kde zůstat a už vůbec mě nechtěli další den pustit na stopa, aby se mi náhodou něco nestalo. Tohle jsou praví muslimové. Muslimové, kteří se řídí Koránem a ne nějakou politickou situací způsobenou třetí stranou. Takzvaných muslimských zemí jsem poté navštívila ještě několik včetně Malajsie, Bornea, Turecka a Balkánu, a i když jsem byla několikrát totálně na dně a v hodně hustých sračkách, ani jednou jsem to nedala za vinu Islámu, ale jen a jen svojí blbosti.

DSCF1217

Přála bych si, aby lidé začali používat svůj vlastní mozek a konečně si uvědomili, že to, co se stalo například v Paříži nebylo kvůli tomu, že by někdo byl muslim, ale proto, že to prostě neměl v hlavě v pořádku. Samozřejmě je to naprosto šílené a neakceptovatelné, ale podívejme se na reakci okolního světa. Měli bychom si uvědomit, že nejhorší řešení je vytloukat kámen kamenem, tím myslím vyslat do jejich domoviny naše armády a mstít se na nevinných lidech.

Ano, uvědomuji si, že tito teroristi byli Islamisté, ale věřte mi, že to nebyli praví muslimové, protože jejich víra by jim tyto činy spáchat prostě nedovolila. Ne každý, kdo má na sobě „muslimský ohoz“ totiž musí být zákonitě terorista a naopak. Nejvíc mě mrzí, že spousta Čechů je totálně zmanipulovaná všemi těmi bláboly, co jim do hlav valí média. Před pár dny jsem četla rozhovor se studentkou z Kroměříže, co se rozhodla obléct do muslimských šatů, hodit na hlavu hijáb a chodit po českých ulicích. Reakce kolemjdoucích byly naprosto otřesné. To si opravdu sedíte na vedení a myslíte si, že někdo se šátkem s sebou nese nějakou konkrétní hrozbu?

20150630_18.34_0757__KML3048

Nejhorší na tom všem ale je to, že nejvíce kritičtí jsou právě ti lidé, co pouze vyjedou léto co léto na totéž místo v Chorvatsku a po zbytek roku jen sedí na gauči a nechávají si televizí vymývat mozky. Znáte takové to pořekadlo – nesuď knihu podle obalu? Lidi, probuďte se a začněte konečně respektovat jeden druhého a chovat se k sobě tak, jak si daný individuál zaslouží bez ohledu na to, ve kterého Boha věří či co má na sobě oblečené. Nechápu, proč bychom se měli na někoho dívat s odstupem jen kvůli tomu, že je „jiný“. Já jsem též byla kolikrát totálně jiná než všichni ostatní a nikdy se ke mně nikdo neotočil zády…

DSCF1646

Advertisements

10 LEKCÍ, CO MI DALO CESTOVÁNÍ PO JIHOVÝCHODNÍ ASII

DSCF1400

Bohužel nadešel čas dát sbohem mé milované jihovýchodní Asii, ale vsadím se, že je mezi vámi spousta dobrodruhů, co se do tohoto úžasného kouta světa teprve chystají. Abyste si to tam mohli užít hned od začátku, dala jsem do kupy pár věcí, kterým jsem se tam během mého tříměsíčního putování přiučila 🙂

1) Pokud vám místňák řekne: „Bacha, je to ostré“, okamžitě si sbalte saky paky a valte, co možná nejdál to jde. Fakt nepřeháním, já jsem sice kuchařka a vždycky potřebuju ochutnat všecko nové, navíc se jen málokdy řídím radami starších a zkušenějších, ale párkrát jsem se ocitla ve velmi nepříjemné ostré situaci, které jsem litovala následujících několik hodin. Hlavně nevkračujte do okruhu deseti metrů čili papričky, která nedosahuje ani jednoho centimetru. Pokud si teda nefrčíte v masochismu, pak je to v pořádku.

DSCF1053

2) Vždycky s sebou noste kousek toaletního papíru nebo aspoň ubrousky. I když jste v relativně hezkém městě a ta toaleta, na kterou máte namířeno, nevypadá vůbec špatně, máte zaručeno, že si tam nebude čím vytřít ty nejcennější části vašeho těla.

3) Nesoustřeďte se tolik na všechna ta „Nemyslíš, zaplatíš“ videa, když se přistihnete být v buse jedoucím rychlostí světla serpentinami, kde byl zrovna včera, vlastně i předevčírem a zřejmě i den předtím, sesuv půdy. Prostě se pohodlně usaďte, zavřete oči a představujte si, že má řidič kouzelné schopnosti, které mu nikdy nedovolí nabourat. Jo, občas to bylo špatné a tím myslím fakt hodně špatné. Párkrát jsem dokonce uvažovala o tom z busu vystoupit, ale pak jsem si řekla, že ten strach musím překonat, jinak se nikdy nikam nedostanu. A ono to nebylo nakonec tak špatné. Taková levnější jízda na nejšílenější aktrakci na Matějské.

20150422_172354

4) Máš ve zvyku chodit na jídlo do pěkných restaurací s dobrým jídlem a servisem? Jooo, to já taky měla. Začátky pro mě tady byly opravdu těžké, když jsem pozorovala kuchaře s absolutně žádnými hygienickými návyky, jak mi připravují papku, která mi měla dodat energii na půl dne. A ano, to syrové kuře se na tom sluníčku opaluje už nějakou tu hodinu. Ale věřte mi, jděte do toho. V podstatě čím je jídlo levnější, tím lépe chutná. Jen se ujistěte, že se řídíte bodem číslo 2.

5) Můžete mluvit s kýmkoliv o čemkoliv a nikdo se na vás nebude dívat skrz prsty. Toto pro mě bylo ale extrémně těžké. Do JV Asie jsem přijela s hodně velkým zmatkem v hlavě, se spoustou tajemství, o kterých jsem mohla mluvit s jen asi tak dvěma lidmi v Londýně. I když jste toho týpka v hostelu potkali teprve před dvaceti minutami, běžná konverzace o tom, kde všude jste už byli, vás velice rychle omrzí. Lidi jsou nažhavení na to slyšet příběhy jiných lidí, jsou ochotní vás poslouchat a totéž očekávají od vás. Řeknou vám jejich upřímné názory, poradí a vám to pomůže dostat se přes to nejhorší. Ono stejně o nic nejde, šance, že je ještě někdy uvidíte, je minimální.

6) Každý má svoji vlastní shit story. A tím nemyslím špatnou story, ale doslova shit story. Pokaždé, co jsem se s nějakými kamarády cestovateli někde narvala, to skončilo vyprávěním shit příběhů. Jeden baťůžkář mi v Thajsku řekl: „Dokud nemáš svoji vlastní shit story, nejsi pravý cestovatel.“ Samozřejmě se to hodně často váže k bodu 2 a 4, ale někteří lidi mají ty nejšílenější příběhy. V Indonésii jsem potkala holku, která zrovna dala Mt. Bromo a urgentně potřebovala někde položit kabel. Byla tenkrát na snídani u místních lidí, šla tedy do „koupelny“, kde ale nebyla žádná toaleta. Udělala to tedy pravým indonéským stylem přímo na podlahu, jenže jako nezkušená Evropanka nevěděla, co s tím. Zabalila si tedy svůj výtvor do asi tuny toaleťáku a v kapse si to vesele z místa činu odvezla. Hnus, co? Teď si ale představte, že jste vylití víc jak Dřevnice v sedmadevadesátém, s bandou super lidí a každý z nich vypráví podobný příběh. Nezapomenutelné. Aspoň že holčina nezapomněla na bod 2 🙂

10428494_662655340534327_1816274585658512386_n

7) Oh, dali jste si do prádelny vyprat oblečení a ztratilo se vám tričko? Řeknu vám to natvrdo. Už nikdy ho neuvidíte, ale nezoufejte, je to dobrá karma a brzy se ve vašem balíčku s překvapením, který jste si právě vyzvedli, objeví nový módní doplněk, který vám vykouzlí úsměv na tváři 🙂

8) Buďte trpěliví. Do doby, než jsem se ocitla v Indonésii a zjistila, že čas je hodně relativní, jsem bývala jedna z nejvíce netrpělivých lidí na planetě. Strýček Gůgl vám řekl, že těch sto kilometrů zabere zhruba hoďku a půl? Vesele si to vynásobte třemi, a pak teprve zkuste něco plánovat. Řidič autobusu bude stoprocentně několikrát potřebovat zastavit, aby si zapálil (pokud nekouří přímo v buse), aby si zašel na záchod (to doufám v buse nedělají), aby si zašel na jídlo, natankoval, pokecal s kámoši řidiči, a tak dále. Nakonec se ale do cílové destinace dostanete. Buďte trpěliví. A až se konečně rozjede, tak si připomeňte třetí bod.

9) Nebojte se jít cestami, kudy se netáhnou davy turistů. Tam vás čekají ty nejlepší zážitky, proto přece cestujete, no ne? Lidé jsou ve většině případů velmi ochotní a milí, pomůžou vám, poradí, často vás pozvou na jídlo nebo vás u sebe nechají dokonce přespat, a to zejména, pokud cestujete sami. Když jsem byla v Indonésii, 18 dní jsem neviděla žádnou bílou osobu, a byla to zatím moje nejlepší cestovatelská zkušenost. I když se mi třikrát stalo, že si chlap začal na veřejnosti leštit bambus, když jsem kolem něj procházela (nemůžu mu to ale dávat za vinu, kdo by odolal haha), tak mě to nikdy nijak neodradilo. Divní lidi jsou všude, hlavně s nimi nikdy nenavazujte oční kontakt.

DSCF1071

10) Stanete se přeborníky v improvizaci, a to zejména pokud se řídíte bodem devět. Jednou mě málem znásilnili v autobuse (a ani to mě nepřinutilo začít cestovat jako obyčejný turista, fuj) a já musela 7 km pěšky šlapat koncem světa bez vody, jídla a cigaret. Pak se to ale nějak vyvrbilo a já udělala perfektní plán A. Jojo, vím, normální lidé v takových situacích přemýšlí nad plánem B, ale vzhledem k tomu, že jsem neměla plán vůbec žádný, musela jsem splašit aspoň nějaký simple plan. Když vám hoří u prdele a vypadá to, že vám uletí letadlo nebo vám došlo poslední čísté prádlo, co máte, naučíte se velké kreativitě. Hlavně nepanikařit, všechno má své řešení. Kromě bodu dva teda 🙂

10346590_10204442265717991_3724437250405434687_n