Proč mě žádný muslim jen tak nevystraší?

Když jsem v květnu přistála v Indonésii, neměla jsem nejmenší tušení, co od této několika tisíci ostrovní země čekat. Neměla jsem plán, neměla jsem tam žádné známé, věděla jsem jen, že budu nějakou dobu učit místní děti anglicky a taky to, že je to procentuelně největší muslimská země na světě. Tak jaktože jsem se do toho vrhala tak po hlavě, strašně se na to všechno těšila a vůbec se nebála?

„Muslimskou“ zemi jsem už v dřívějšku navštívila, stejně tak jako spousta jiných českých občanů, kteří si naprosto pokrytecky jezdí valit šunky právě do těchto zemí, protože je to za A levné ,za B je tam pořád teplo a za C tam jeli loni sousedi, tak co by ne i oni, že jo. Bez jakéhokoliv zájmu o tamější kulturu a život obecně se nechají v pětihvězdičkovém hotelu obskakovat právě těmi lidmi, jimž v Evropě nedokážou přijít na jméno. I když jsem byla v Egyptě zhruba o rok dříve, než celé I’MON da road vzniklo, takhle jsem jej nepoznala a ani poznat nechtěla. Můj nejlepší kamarád je Egypťan – ano, je to muslim, ano, dokonce mám jeho jméno vytetované v arabštině na noze a ano, ví o mně úplně všechno včetně toho, že jsem lesba a normálně představte si, že mě ještě ani jednou nezabil 🙂 Tak přesně s ním jsem strávila dva týdny v mně tenkrát neznámé zemi uprostřed pouště velmi blízko súdánské hranici obklopena jen a jen samými muslimy a jsem ráda, že už tenkrát jsem si o nich udělala svůj vlastní názor.

1901145_718045871568305_1612322365_n (1)

Teď to někteří ponesou asi hodně těžko, ale podle mě jsou to ti nejmilejší a nejochotnější lidé na světě. A proto jsem se samou radostí vrhla i do Indonésie a vše se mi opět potvrdilo. Něco přes týden jsem bydlela v muslimské rodině, kterou nejen že jsem neznala, ale doteď si nepamatuji ani všechna jejich jména, a poté se naprosto spontánně, bez plánu a doprovodu rozhodla prostopovat celou Jávu od západu na východ, což hodilo nějakých 1200 km a dva týdny času.

Tři týdny jsem neviděla bílého člověka, téměř nikdo neuměl anglicky, komunikace byla oboustranně velmi vyčerpávající, často jsem nevěděla, kde večer složím hlavu, ale hádejte co! Díky muslimům a jejich pohostinnosti a ochotě pomoci jsem se přes to všechno totálně samotná s mojí dvacetikilovou krosnou dostala.

DSCF1073 DSCF0997

Kolikrát se mi stalo, že jsem jen tak bezradně bloudila po západu slunce ulicemi, špinavá, smradlavá, lehce zneužitelná, ale ani jednou se mi nestalo, že by se vedle mě někdo v hijábu chtěl odpálit. Právě naopak se o mě místňáci málem poprali a to v dobrém smyslu slova. Všichni mě chtěli u sebe doma, chtěli mi dát najíst, chtěli, abych si hrála s jejich dětmi, hlavně ale nechtěli, abych neměla kde zůstat a už vůbec mě nechtěli další den pustit na stopa, aby se mi náhodou něco nestalo. Tohle jsou praví muslimové. Muslimové, kteří se řídí Koránem a ne nějakou politickou situací způsobenou třetí stranou. Takzvaných muslimských zemí jsem poté navštívila ještě několik včetně Malajsie, Bornea, Turecka a Balkánu, a i když jsem byla několikrát totálně na dně a v hodně hustých sračkách, ani jednou jsem to nedala za vinu Islámu, ale jen a jen svojí blbosti.

DSCF1217

Přála bych si, aby lidé začali používat svůj vlastní mozek a konečně si uvědomili, že to, co se stalo například v Paříži nebylo kvůli tomu, že by někdo byl muslim, ale proto, že to prostě neměl v hlavě v pořádku. Samozřejmě je to naprosto šílené a neakceptovatelné, ale podívejme se na reakci okolního světa. Měli bychom si uvědomit, že nejhorší řešení je vytloukat kámen kamenem, tím myslím vyslat do jejich domoviny naše armády a mstít se na nevinných lidech.

Ano, uvědomuji si, že tito teroristi byli Islamisté, ale věřte mi, že to nebyli praví muslimové, protože jejich víra by jim tyto činy spáchat prostě nedovolila. Ne každý, kdo má na sobě „muslimský ohoz“ totiž musí být zákonitě terorista a naopak. Nejvíc mě mrzí, že spousta Čechů je totálně zmanipulovaná všemi těmi bláboly, co jim do hlav valí média. Před pár dny jsem četla rozhovor se studentkou z Kroměříže, co se rozhodla obléct do muslimských šatů, hodit na hlavu hijáb a chodit po českých ulicích. Reakce kolemjdoucích byly naprosto otřesné. To si opravdu sedíte na vedení a myslíte si, že někdo se šátkem s sebou nese nějakou konkrétní hrozbu?

20150630_18.34_0757__KML3048

Nejhorší na tom všem ale je to, že nejvíce kritičtí jsou právě ti lidé, co pouze vyjedou léto co léto na totéž místo v Chorvatsku a po zbytek roku jen sedí na gauči a nechávají si televizí vymývat mozky. Znáte takové to pořekadlo – nesuď knihu podle obalu? Lidi, probuďte se a začněte konečně respektovat jeden druhého a chovat se k sobě tak, jak si daný individuál zaslouží bez ohledu na to, ve kterého Boha věří či co má na sobě oblečené. Nechápu, proč bychom se měli na někoho dívat s odstupem jen kvůli tomu, že je „jiný“. Já jsem též byla kolikrát totálně jiná než všichni ostatní a nikdy se ke mně nikdo neotočil zády…

DSCF1646

Advertisements

KOH LANTA – ráj na zemi

I když jsme s Mariem cestovali směrem na jih v období vodního festivalu Songkran, měli jsme z pekla kliku a podařilo se nám chytnout noční bus z Bangkoku ještě v tentýž den, co jsme opustili farmu. Čtrnáctihodinová cesta se celkem dala, až na to, že jsem se okolo třetí ranní probudila s totálně promočeným klínem.

„Panebože, já jsem se pochcala!“, blejsklo mi v první moment hlavou, jelikož jsem se busové toaletě do té doby snažila vyhýbat jak čert kříži a vzhledem k množství vody, kterou piju, by to nebylo až tak překvapivé. „Naštěstí“ se ale ukázalo, že venku akorát leje jako z konve a v autobuse netěsní střecha 🙂 Byla jsem tedy přesazena, vyfasovala suchou deku a mohla si dál nechat zdát o tom, že se snad už co nejdřív dostaneme do Krabi, naší destinace.

DSCF0651

Pár lidí nám doporučilo, ať se určitě ubytujeme na pláži Railay nebo Ton Sai, a tak jsme to jeli omrknout. Silniční spojení mezi Krabi a Railay neexistuje, ale lodí nám to hodilo jen asi 15 minut, abychom s Mariem po dalších patnácti minutách usoudili, že je to trochu mimo náš hodně nízký rozpočet a přesouvali se na Ton Sai.

DSCF0664

Hned jak jsme se tam dostali, jsem začala litovat, že jsem si s sebou nevzala lezeckou výbavu, protože ty skály byly naprosto dokonalé. Zvládli jsme s Mariem ukecat bungalow na zhruba tři kila za noc, ale věděli jsme, že dýl jak den nezůstaneme. Kromě skvělých skal a parádní drogové vesničky uprostřed džungle se tam nedalo totiž vůbec nic dělat.

DSCF0660

Večer jsme si teda pár orosených dali, poznali spoustu cestovatelů, hráli kulec na stole křivějším než můj zlomený nos a ráno jsme s tetou kocovinou razili lodí na ostrov Koh Lanta, který se ukázal být přesně tím, co jsme hledali. Nádherné bílé písečné pláže, žádní rozjaření baťůžkáři a spousta hezkých holek. Po asi hodině hledání toho pravého na bydlení, jsme už málem házeli vidle do žita, když jsme uviděli naprosto nádherný rezort.

„800Baht (500Kč) za noc,“ sdělila nám krásná Thajka. Nastartovat ukecávací mód a jdem do toho.

„600?“, zkoušeli jsme.

„800,“ trvala si na svém.

„500 bez klimatizace?“, zeptal se pohotový Mario.

„OK, je to vaše!“, huráááááá!!!

Yes, dostalo se nám nádherného velkého bungalow s koupelnou, sejfem a lednicí zhruba dvacet sekund od pláže za 300 Kč na noc (kafe a pitná voda k tomu jako bonus).

První noc jsme samozřejmě museli zmapovat okolní bary a barmanky, dokonce za námi přijela i kolegyně dobrovolnice Pia, a tak to skončilo tím, že se ožralá Mon retardovaně zhulila a druhý den doslova celý proležela v posteli a skučela, jak umírá. Aspoň jsem ale měla konečně možnost pustit se do psaní a dohnat všecky resty.

DSCF0740

Západy slunce na Koh Lantě byly naprosto neuvěřitelné. Uvědomila jsem si, že až do té doby jsem nikdy západ slunce nad mořem nepozorovala. Po setmění se pláž proměnila v nádhernou pastvu pro oči v podobě modře zářícího vyplaveného planktonu. Tu noc jsem na pláži strávila dobré tři hodiny pozorováním každé vlny, která přinesla safírový zázrak po celé lajně pobřeží, a hvězd, které jsem měla téměř na dosah ruky. Škoda jen, že moji romantickou chvilku přerušila (opět) kočka dávící se pozřeným živým kuřetem 😀

DSCF0752

Bylo taky načase překonat svůj strach z motorek, a tak jsem si poprvé v životě půjčila scooter a s Mariem jsme brouzdali po ostrově. Věřte tomu nebo ne, ale já to ani nikde neškrábla 🙂 Dojeli jsme až na nejjižnější cíp Koh Lanty do národního parku. Mario, ten mnohem víc zapálený fotograf, se nemohl vynadívat na jeho první maják v životě, ale nakonec jsem ho lenocha přece jen překecala, ať si se mnou dá 2km dlouhou túru džunglí (žije přece jen jednou), čehož jsem v zápětí litovala.

DSCF0762

V podstatě se šlo půl metru vysokými schody pořád do kopce, viděli jsme pár opic, které se snažily zmocnit čehokoliv, co jsme na sobě neměli přivázané nebo oblečené a díky tomu, že se Mario málem posral strachy, když se před ním proplazil had, jsem se jako správný dobrodruh nabídla jít první a měla tak možnost vidět draka! Jo, byla jsem jedna z mála, co na ostrově zahlídli velmi vzácného létajícího ještěra, takže odteď mi nemůžete říkat jinak než Khaleesi 🙂

DSCF0786

Než jsme Koh Lantu po šesti dnech opustili, tak jsem si samozřejmě stihla roztrhnout obě chodidla, protože lítat všude na boso je mnohem víc thajské a taky se s tím velmi dobře cestuje 🙂 Jsem ráda, že jsem v Mariovi probudila taky trochu toho dobrodružného ducha, protože se rozhodl se ke mně připojit v co se zanedlouho ukázalo být tím nejvíc epickým roadtripem ever – stopem po Thajsku 🙂

DSCF0791