Razím opět do světa aneb snad mě nesežere medvěd

Tak jo, máme tu opět konec ledna a já zase sedím v tom samém pokoji jako loňský rok a přemýšlím nad tím, co že to vlastně dělám se svým životem. Jasně, od té doby se toho hodně změnilo, mimo to, že jsem se podívala do více než dvaceti zemí světa, na své stopovací konto připsala nějakých 15 000 km a poznala kupu nových lidí, se ze mě stal úplně jiný člověk. Naučila jsem se, jak žít s opravdu málem, přesvědčila jsem se o tom, že pro mě nikdy nebude mít nic větší hodnotu než rodina a přátelé a taky to, že i když plán A nevyšel dle očekávání, abeceda má dalších asi třicet písmen, na které se dá spolehnout, díky čemuž jsem se v takových situacích stala hodně kreativní a dneska mě už nic jen tak nevyvede z míry.

DSCF9937

Na druhou stranu jsem ale taky přišla na to, že i když jsem naprosto spokojená s tím, jak moc jsem během jednoho roku změnila pohled na svět a dokážu říct, že jsem tak nějak trochu i mentálně dospěla, trochu mi to teďka dělá paseku v životě, který jsem ještě před rokem dokázala žít úplně jednoduše každý den.

Původně nebylo úplně v plánu, abych se vracela zpátky do Anglie – pro ty co neví celou story – měla jsem na půl roku pendlovat mezi Švýcarskem a Dubají, ale už po prvním týdnu jsem věděla, že nechci strávit několik měsíců děláním něčeho, co mě nenaplňuje s lidmi, kteří mi nic nedávají, jen proto, abych zarobila love na další cestu, a tak jsem se místo toho rozhodla vrátit tam, kde mi bylo nejlíp, za svými přáteli na okraji Londýna. Dlouhé odloučení ale ukázalo, jak se věci opravdu mají a já nejsem schopná do některých stereotypů opět zapadnout. Jasně, v dlouhodobé perspektivě je to dobrá věc, ale pro každodenní život totálně nepraktická.

Celý nápad na to, abych loni vůbec někam vypadla, vznikl v prosinci 2014, kdy jsem se rozešla s holkou, ze které jsem byla úplně paf jen proto, že mám problém se k někomu nějak víc uvázat. Byla jsem z toho naprosto v háji, každý den robila od nevidím do nevidím, pak přišla domů, vylila se, abych mohla v klidu spát a další den nanovo. Až do té doby, než jsem se jednoho rána probudila s opravdu otřesným kocourem, procházela fejsbuk, instagram, maily a najednou našla jeden, který potvrzoval koupi jednosměrné letenky do Bangkoku. Jasně, udělala jsem to v době, kdy jsem nevěděla o světě, ale kdysi mi kdosi řekl, že když je člověk opilý, tak má konečně odvahu dělat věci, které opravdu chce, a tak jsem z toho nevycouvala, řekla si, že to pro mě bude jen dobré a pár měsíců na to vyrazila na absolutně epický sedmiměsíční výlet po světě.

DSCF1029 (2)

A pomohlo to. Poznala jsem nové lidi, každý den objevovala nová místa a postupem času se pro mě stalo všechno mnohem snesitelnějším, dokázala jsem se „odmilovat“, zapomenout na to, proč jsem do toho vůbec šla a cestu jsem si opravdu užívala. Našla jsem nový smysl života, který mi vyhovoval po všech stránkách a řekla jsem si, že už budu vždycky dělat jen věci, které mě dělají šťastnou a nenechám nikoho mi do toho remcat nebo mě nějak ovlivňovat.

Jenomže já tady sedím zase. Mám kocovinu, jsem zamilovaná do holky, kvůli které se snažím utišit hlasy srdce, které říká „tak prostě nikam nejezdi a buď s ní“ a místo toho aspoň jednou naslouchat tomu, co říká hlava, která se mě snaží přesvědčit, ať prostě jedu, protože to nakonec bude opět v pohodě. Téměř každý den se to snažím rozluštit v láhvi vína, ale já už nechci být alkoholikem, a tak jsem dneska udělala konečně finální rozhodnutí, že prostě pojedu, protože můj vztah s přírodou a cestováním je mnohem delší, dokonce to vypadá na zásnuby, máme se fakt rádi, prostě to dává smysl. A tichučko, nesnažte se mě přesvědčit o opaku, protože mám ještě asi měsíc do doby, než budu mít dost peněz na to, abych si zabukovala letenku, a náhodou si to mohla rozmyslet.

Letenku? Počkat, však Mon je stopařka, ne? Takže kam že to bude? Vzhledem k tomu, že se mi podařilo dostat kanadské working holiday víza, o čemž spousta z vás už ví, musím se tam nějak dopravit. Považuju se za dobrého plavce, ale mám strach z moře, takže abych to přeplavala nebo třeba stopla loď u mě nepřipadá v úvahu, každopádně to chci všechno pořád držet hodně nízkorozpočtově, takže po dlouhém rozjímání, jak se do Kanady co nejlevněji dostat, jsem vymyslela masterplan a vezmu to přes Irsko a Island.

DSCF9950

Prvního dubna si opět sbalím saky paky, hodím krosnu na záda, stoupnu si na okraj vozovky, vztyčím palec a prostopuji se až do Walesu, odkud budu muset sednout na bus do Irska (protože je to asi o tisícovku levnější než platit za cestu trajektem jako samostatný pasažér), dva týdny si dám stopa po Irsku, navštívím kamarády a v druhé půlce dubna odletím na Island, který mám v plánu celý objet stopem, pár týdnů si hodím na nějaké farmě jako dobrovolník a pak se konečně odeberu do MONtrealu, odkud vyrazím na zhruba 5000 km dlouhou stopovací cestu až do Vancouveru, při které bych chtěla sem tam zarobit nějaké ty zlaťáky, když už mám to pracovní povolení.

Kanadu jsem chtěla navštívit od doby, kdy jsem ve třinácti letech začala poslouchat Simple Plan a jsem ráda, že jsem se k tomu konečně „dokopala“. Jasně, bylo to opět díky alkoholu a dvěma kanadským legendám, které jsem poznala v Bangkoku a přesvědčili mě o tom, že Kanada je opravdu země neomezených možností. Shodou okolností se žádalo o víza dva dny na to, co jsme s Neilem a Tomem ukázali Thajsku, jak se pořádně paří, a já dva měsíce na to měla ve schránce další mejl oznamující mi, kam že to pojedu v tenkrát ještě hodně vzdáleném roce 2016. Něco mi říká, že tohle fakt není náhoda, takže jo, fakt do toho půjdu a budu doufat, že si to pro mě život nenachystal jen proto, aby mě mohl někde v kanadském lese sežrat medvěd, až si postavím stan, rozdělám oheň a začnu vařit večeři kousek od jejich brlohu 🙂

people-in-sleeping-bags-soft-tacos-of-the-bear-world

Advertisements

10 LEKCÍ, CO MI DALO CESTOVÁNÍ PO JIHOVÝCHODNÍ ASII

DSCF1400

Bohužel nadešel čas dát sbohem mé milované jihovýchodní Asii, ale vsadím se, že je mezi vámi spousta dobrodruhů, co se do tohoto úžasného kouta světa teprve chystají. Abyste si to tam mohli užít hned od začátku, dala jsem do kupy pár věcí, kterým jsem se tam během mého tříměsíčního putování přiučila 🙂

1) Pokud vám místňák řekne: „Bacha, je to ostré“, okamžitě si sbalte saky paky a valte, co možná nejdál to jde. Fakt nepřeháním, já jsem sice kuchařka a vždycky potřebuju ochutnat všecko nové, navíc se jen málokdy řídím radami starších a zkušenějších, ale párkrát jsem se ocitla ve velmi nepříjemné ostré situaci, které jsem litovala následujících několik hodin. Hlavně nevkračujte do okruhu deseti metrů čili papričky, která nedosahuje ani jednoho centimetru. Pokud si teda nefrčíte v masochismu, pak je to v pořádku.

DSCF1053

2) Vždycky s sebou noste kousek toaletního papíru nebo aspoň ubrousky. I když jste v relativně hezkém městě a ta toaleta, na kterou máte namířeno, nevypadá vůbec špatně, máte zaručeno, že si tam nebude čím vytřít ty nejcennější části vašeho těla.

3) Nesoustřeďte se tolik na všechna ta „Nemyslíš, zaplatíš“ videa, když se přistihnete být v buse jedoucím rychlostí světla serpentinami, kde byl zrovna včera, vlastně i předevčírem a zřejmě i den předtím, sesuv půdy. Prostě se pohodlně usaďte, zavřete oči a představujte si, že má řidič kouzelné schopnosti, které mu nikdy nedovolí nabourat. Jo, občas to bylo špatné a tím myslím fakt hodně špatné. Párkrát jsem dokonce uvažovala o tom z busu vystoupit, ale pak jsem si řekla, že ten strach musím překonat, jinak se nikdy nikam nedostanu. A ono to nebylo nakonec tak špatné. Taková levnější jízda na nejšílenější aktrakci na Matějské.

20150422_172354

4) Máš ve zvyku chodit na jídlo do pěkných restaurací s dobrým jídlem a servisem? Jooo, to já taky měla. Začátky pro mě tady byly opravdu těžké, když jsem pozorovala kuchaře s absolutně žádnými hygienickými návyky, jak mi připravují papku, která mi měla dodat energii na půl dne. A ano, to syrové kuře se na tom sluníčku opaluje už nějakou tu hodinu. Ale věřte mi, jděte do toho. V podstatě čím je jídlo levnější, tím lépe chutná. Jen se ujistěte, že se řídíte bodem číslo 2.

5) Můžete mluvit s kýmkoliv o čemkoliv a nikdo se na vás nebude dívat skrz prsty. Toto pro mě bylo ale extrémně těžké. Do JV Asie jsem přijela s hodně velkým zmatkem v hlavě, se spoustou tajemství, o kterých jsem mohla mluvit s jen asi tak dvěma lidmi v Londýně. I když jste toho týpka v hostelu potkali teprve před dvaceti minutami, běžná konverzace o tom, kde všude jste už byli, vás velice rychle omrzí. Lidi jsou nažhavení na to slyšet příběhy jiných lidí, jsou ochotní vás poslouchat a totéž očekávají od vás. Řeknou vám jejich upřímné názory, poradí a vám to pomůže dostat se přes to nejhorší. Ono stejně o nic nejde, šance, že je ještě někdy uvidíte, je minimální.

6) Každý má svoji vlastní shit story. A tím nemyslím špatnou story, ale doslova shit story. Pokaždé, co jsem se s nějakými kamarády cestovateli někde narvala, to skončilo vyprávěním shit příběhů. Jeden baťůžkář mi v Thajsku řekl: „Dokud nemáš svoji vlastní shit story, nejsi pravý cestovatel.“ Samozřejmě se to hodně často váže k bodu 2 a 4, ale někteří lidi mají ty nejšílenější příběhy. V Indonésii jsem potkala holku, která zrovna dala Mt. Bromo a urgentně potřebovala někde položit kabel. Byla tenkrát na snídani u místních lidí, šla tedy do „koupelny“, kde ale nebyla žádná toaleta. Udělala to tedy pravým indonéským stylem přímo na podlahu, jenže jako nezkušená Evropanka nevěděla, co s tím. Zabalila si tedy svůj výtvor do asi tuny toaleťáku a v kapse si to vesele z místa činu odvezla. Hnus, co? Teď si ale představte, že jste vylití víc jak Dřevnice v sedmadevadesátém, s bandou super lidí a každý z nich vypráví podobný příběh. Nezapomenutelné. Aspoň že holčina nezapomněla na bod 2 🙂

10428494_662655340534327_1816274585658512386_n

7) Oh, dali jste si do prádelny vyprat oblečení a ztratilo se vám tričko? Řeknu vám to natvrdo. Už nikdy ho neuvidíte, ale nezoufejte, je to dobrá karma a brzy se ve vašem balíčku s překvapením, který jste si právě vyzvedli, objeví nový módní doplněk, který vám vykouzlí úsměv na tváři 🙂

8) Buďte trpěliví. Do doby, než jsem se ocitla v Indonésii a zjistila, že čas je hodně relativní, jsem bývala jedna z nejvíce netrpělivých lidí na planetě. Strýček Gůgl vám řekl, že těch sto kilometrů zabere zhruba hoďku a půl? Vesele si to vynásobte třemi, a pak teprve zkuste něco plánovat. Řidič autobusu bude stoprocentně několikrát potřebovat zastavit, aby si zapálil (pokud nekouří přímo v buse), aby si zašel na záchod (to doufám v buse nedělají), aby si zašel na jídlo, natankoval, pokecal s kámoši řidiči, a tak dále. Nakonec se ale do cílové destinace dostanete. Buďte trpěliví. A až se konečně rozjede, tak si připomeňte třetí bod.

9) Nebojte se jít cestami, kudy se netáhnou davy turistů. Tam vás čekají ty nejlepší zážitky, proto přece cestujete, no ne? Lidé jsou ve většině případů velmi ochotní a milí, pomůžou vám, poradí, často vás pozvou na jídlo nebo vás u sebe nechají dokonce přespat, a to zejména, pokud cestujete sami. Když jsem byla v Indonésii, 18 dní jsem neviděla žádnou bílou osobu, a byla to zatím moje nejlepší cestovatelská zkušenost. I když se mi třikrát stalo, že si chlap začal na veřejnosti leštit bambus, když jsem kolem něj procházela (nemůžu mu to ale dávat za vinu, kdo by odolal haha), tak mě to nikdy nijak neodradilo. Divní lidi jsou všude, hlavně s nimi nikdy nenavazujte oční kontakt.

DSCF1071

10) Stanete se přeborníky v improvizaci, a to zejména pokud se řídíte bodem devět. Jednou mě málem znásilnili v autobuse (a ani to mě nepřinutilo začít cestovat jako obyčejný turista, fuj) a já musela 7 km pěšky šlapat koncem světa bez vody, jídla a cigaret. Pak se to ale nějak vyvrbilo a já udělala perfektní plán A. Jojo, vím, normální lidé v takových situacích přemýšlí nad plánem B, ale vzhledem k tomu, že jsem neměla plán vůbec žádný, musela jsem splašit aspoň nějaký simple plan. Když vám hoří u prdele a vypadá to, že vám uletí letadlo nebo vám došlo poslední čísté prádlo, co máte, naučíte se velké kreativitě. Hlavně nepanikařit, všechno má své řešení. Kromě bodu dva teda 🙂

10346590_10204442265717991_3724437250405434687_n