Bears, please don’t eat me when I hit da road again

Yep, it’s that time of the year again and once again, I’m sitting in the exact same room as last year thinking about what the hell I’m doing with my life. Sure, many things have changed since then, apart from visiting over 20 countries, adding 10 000 miles or so on my hitch-account and meeting a lot of cool people from all over the world, I’ve also become a completely different person. I learnt how to live on a super tight budget, I found out there’s nothing more important for me than my family and friends and also that even if plan A doesn’t work as expected, there are about 30 more letters in the alphabet (at least the Czech one) that I can always count on. Thanks to that, I learnt how to be creative in such situations and I’m not really afraid of any challenge I may face.


On the other hand, even though I’m completely satisfied with the way I turned out to be and with the new way I look at the world, I have to admit that it’s kind of messing up the life I was able to live without any problems just a year ago.

It wasn’t my original plan to come back to England – for those who don’t know the whole story – I was supposed to work between Switzerland and Dubai for half a year but I only lasted a week until I found out there’s no point in doing something that doesn’t make me happy with people I have nothing in common with just to earn some cash for my next trip, so I decided to come back to the place I loved the most to be with my friends in the suburbs of London. However, I think some of the people I was the closest with before I left and I were apart for way too long and some of us changed a lot, things will simply never be the same. Sure, it’s an amazing thing, people need to move on with their lives, grow and change in order to achieve what they want and later on, every single each of us will be happy for such a change but right now, it’s kind of impractical and difficult for me to get around. Don’t get me wrong, I still love them to pieces, there’s only a different kind of connection than before that I find hard to get used to.

The whole idea for hitting da road came to me in late December 2014 when I broke up with my girlfriend just because I have a massive problem with commitment. I was totally messed up, I was working every day from morning to night time, came home, got wasted just to be able to fall asleep and do it all over again the next day. Basically, same shit every day. Until one day when I woke up super hungover, checked my emails and found one that said I’d booked a one way flight ticket to Bangkok the night before. Yeah, I did it when I was completely dead but someone once said to me that drunk people do the things they really want to do so I didn’t chicken out, thought it’d be good for me and left for an epic seven months long trip around the globe.

DSCF1029 (2)

And it did help. I met new people, explored new places every day and later on everything became much easier for me, I managed to „fall out of love“, forget about why I did it in the first place and learnt how to enjoy every single day on da road. I found a new reason to live, I tried to fill my life with joy and happiness and I made a decision to only do things that truly make me happy and not let anybody tell me what to do (even if they’re right which I normally find out once I’m in trouble).

But I’m sitting here again. I’m hungover and in love with a girl. I’m trying to  my heart that’s telling me „don’t go, just give it a go and try to be with her“ and for once listen to my brain that’s trying to convince me to leave because in the end, it’ll all be fine again. I’ve been trying to find the right decision in a bottle of wine almost every night but I don’t wanna be an alcoholic anymore so I’ve made my final decision. I will go. I will go because the relationship I’ve had with nature and travelling has been the longest one of my life, it even looks like we’ll get engaged soon, we really love each other a lot and it just makes sense. And shush, don’t try to tell me different as I still have about a month left until I have enough money to book a flight ticket so there’s plenty of time to change my mind.

Flight ticket? Wait, what? Mon is a hitchhiker, right? Yeah but as I managed to get a working holiday visa for Canada, I have to get there somehow. I consider myself to be a good swimmer but I’m scared of the sea, so swimming across the ocean or even hitching a ride on a boat is not an option. However, I still want to keep it super cheap so after a long search, I came up with a masterplan to get there with two stops in Ireland and Iceland.


I will put my backpack on again on 1st April, stand at the side of a road with my thumb up and hitch my way through to Wales where I’ll have to take a bus to Ireland as it’s about ten times cheaper than paying for a ferry as a single passenger. I would love to hitch all over Ireland, visit my friends but I will only have about two weeks to do so until I have to get on a plane to fly me over to Iceland so we’ll see how that’ll go. I really wish to hitchhike all around Iceland as I will have about 6 weeks to spend over there including doing some volunteer work on a farm, then get on a plane again and finally fly to MONtreal. I intend to cross the entire country by hitchhiking with some stops to earn some cash as it’d be silly not to use that work permit since I already have it.

Canada has been on my list ever since I started to listen to Simple Plan at the age of 13 and I’m super happy that I finally decided to do it. Yeah sure, it was mostly because of alcohol (again) and two Canadian legends that I met in Bangkok who totally convinced me that Canada is an amazing country full of endless possibilities. Somehow it happened that the applications for the Czech republic opened two days after Thomas, Neil and I showed Thailand how to party properly so two months later I received another email informing me about where I’m going to travel next. I got that feeling that this is not  just a coincidence so yeah, I’ll go for it and I’ll hope that the universe didn’t do all this just so I can get eaten by a bear somewhere in a Canadian forest when I accidentally build my tent and set a fire to cook my dinner right next to their den 🙂



Why will I never be scared of a Muslim just because they’re muslim?

When I landed in Indonesia in the beginning of May, I had absolutely no clue about what to expect of this country of thousand islands. I had no plan, I had no contacts, the only thing I knew was that I was gonna teach English for a bit and also that it has the largest Muslim population in the world. So why did I go for it just like that, wasn’t scared at all and actually were looking forward to it?

Just like a lot of people, I had visited a „muslim“ country before. Unlike them though, I didn’t choose to travel to such a country just because it is cheap, it’s always hot in there and because „the neighbours went there last summer so why shouldn’t I as well?“. I’m not one of those people who give zero fucks about the country’s culture and life in general, nope. I’m not such a hypocrite who would pay for a five star hotel to be served by the people who, the minute they cross Europe’s border, become „our enemies“.

Even though I visited Egypt more than a year before the whole I’MON da road idea, I didn’t want to get to know this country that way. And I didn’t. Thanks to my best friend who is Egyptian. Yes, he is a Muslim, yes, I even have his name proudly tattoeed on my leg and yes, he knows everything about me, including the fact I’m a lesbian. And guess what, he’s never, not even once, killed me. I spent two amazing weeks with him, somewhere in the middle of pretty much nowhere, totally surrounded by muslims and only muslims and I’m really glad for this experience because even back then, I could make my own opinion about all this.

1901145_718045871568305_1612322365_n (1)

Now, this may be hard to take for some people but I think, they really are one of the kindest and most-hospitable people on Earth. And that was one of the reasons I was so happy to cross another muslim-country border and once again, I was proven right. I lived in a muslim family (that I didn’t know until I got there) for just over a week and then completely spontaneously, without any plan and company, decided to hitchhike all over the island of Java which took me about two weeks of my life and added another 1200 km or so on top of my hitch-score.

I didn’t see a white person for three weeks, almost no one spoke any English, communication was very exhausting on both sides, I very often didn’t know where I was gonna stay at night but guess what! Thanks to them, their hospitability and will to help, I got through all this by myself, as a solo girl with her super heavy backpack.

DSCF1073 DSCF0997

It happened to me many times that I was just wandering around an unknown town after the sunset, a bit lost and very desperate to find a place to crash yet very dirty, smelly, easy to kidnap/rape but never did I have any experience in which a person wearing a hijab would want to blow themself and the ones around them up. Surprisingly, it was the complete opposite. They nearly killed each other when they were arguing about who’s gonna accommodate me. I know this sounds a bit weird but they kinda all wanted me to stay with them, to feed me, to play with their kids and on the other hand, they never wanted to let me go and stick my thumb up the next day because they were worried something could happen to me. Those are the true Muslims. Those are the Muslims who follow the Quran and are not affected by any stupid political situation caused by a third party. I have visited a few more so-called muslim countries including Malaysia, Borneo, Turkey and some Balkan countries and even though I was in really deep shit a few times, the thought of blaming Islam for it never even crossed my mind, no I always put myself into these shituations and I can only blame myself for my stupidity.


I wish people started to use their own brains and finally realised that what happened for example in Paris, didn’t happen because someone was a Muslim but simply because there was something seriously wrong in their heads. Of course it is absolutely horrifying and unacceptable but look at the reaction of the world. We should all realise that we can’t fight violence with more violence. It’s like fucking for virginity.

Yes, I realise that those terrorists were Islamists but I know that a real Muslim could not do such an act as their belief wouldn’t allow them to do so. Not everyone who wears „muslim clothes“ is a killer and vice versa. I feel really sad about the fact that many people are so manipulated by all the media bullshit. The other day, I read an interview in my home-town newspaper with a local girl who decided to do a little research. She put on muslim clothes and a hijab and decided to walk around Czech towns to see people’s reactions. As predicted, they were priceless (add a bit more sarcasm into it and there you go). I was so ashamed to even read about the results. Do you really think that someone wearing a „scarf“ around their head is some sort of a threat to all of us?


The worst thing about all this though is the fact that the most critical and negative people are those who only leave the comfort of their house once a year to go on summer vacation and spend the rest of the year in front of their telly getting more and more brainwashed. Do you know the little phrase – don’t judge a book by its cover? People, please wake up and start to respect and treat each other how every one of us deserves to be respected and treated and stop judging people by their religion, clothes, sexuality, etc. I don’t see a reason why we should treat someone bad without any particular reason, just because they’re „different“. I was very different to everyone many times and no one has ever turned their back at me…



I know I’ve just spent 3 months travelling around SE Asia on a very low budget which wasn’t exactly easy but I’m craving even more adventure. Luckily, I know myself pretty well and I knew that I wouldn’t want to go straight back to the UK after these three amazing months so when I was booking flight tickets, I only booked one to the very edge of Europe – Istanbul. I didn’t know why, it just felt right to be back in Europe but still quite far away from my „home“ in London.

This whole idea came to me a bit later but the closer it gets, the more excited I am about it. I have decided to hitchhike all the way up from Istanbul, Turkey to Dublin, Ireland. I have my personal mission of not spending a single penny on transport between these countries. By doing this I would like to encourage more people to travel and see the world even though they don’t earn thousands of pounds. I don’t have a set plan apart from one czechpoint in Croatia (7th-12th August) when my friends from England are coming to meet me and I will most likely be unconscious 😛 Also, I need to earn some money as the balance on my bank account is very close to zero and unfortunately, being a chef means that I simply can’t resist eating all the nice food all the time 😉 I will either find a job as a chef for a couple of weeks or Busky (my diabolo) and I will do some street performance that’ll hopefully get us through the hardest times.

I also met a lot of cool people while travelling around SE Asia and I’d like to visit them as well as meet my fellow bloggers and travellers around Europe. (Yup, Mario, Pia, Andy, Ajay, Skinny Chick Travelling, We Are Wanderers, Travelstache and Travel Junkies, you have something to look forward to) 🙂

This is a rough plan of my journey but everything can change and I’m open to new ideas


I’d like to manage to do all this in 100 days spot on and then return to my amazing old job in London to earn some cash for my future travels.

If you think you have what it takes, you’re willing to wild camp, couchsurf, eat cheap food and go off the beaten track, get in touch with me and join me!

If you live in a country I want to visit and you want to show me around your town or just say hello to me, let me know too 🙂

And if you feel pretty comfortable staying at home or don’t have an opportunity to travel, just keep your eyes peeled for all the updates, pictures and stories that’ll be shared on my page.

I know it won’t be easy, in fact I’m a bit scared but I always say: „If it scares you, it might be a good thing to try.“

See you in Europe on 1st July!!!


„Je to sice dál, zato horší cesta.“ Kdybych měla spočítat, kolikrát mi tahle slavná hláška ze střední problejskla hlavou během těch třicetišesti hodin, co jsem strávila cestováním po místech, která jsem, nejen že neznala, ale nedovedla ani vyslovit, zřejmě bych se nikdy nedostala ani k sepsání toho největšího dobrodružství, které jsem v Thajsku zažila.

I když byl Mario mírně omezen časově, jelikož se musel na druhý den dostat zpátky do tisíc kilometrů vzdáleného Bangkoku, aby si vyzvedl vízum do Indie, a i když jediné, co se mi podařilo o stopování po Thajsku vygůglit, bylo, že v thajském jazyce nemají ani slovíčko pro „stopování“, rozhodli jsme se do toho jít po hlavě a brzy ráno vyjížděli z Koh Lanty minivanem do asi hodinu vzdáleného města Trang na jihu Thajska. Samozřejmě jsme zapomněli o tom, že čas je v těchto končinách velmi relativní pojem a jakákoliv časová informace se musí vynásobit třemi, a tak jsme byli rádi, když jsme v pravé poledne konečně zakotvili na autobusové stanici. Byli jsme na cestě teprve asi čtyři hodiny a to pravé dobrodružství mělo teprve začít, ale už přechod z jednoho konce města na druhý ve čtyřicítkovém vedru s krosnami těžšími než co jsme byli (evidentně) fyzicky schopní zvládnout, se ukázalo být pořádnou výzvou.


Naštěstí jsme se stali opět největší místní atrakcí, a tak nás naprosto náhodně nabralo auto a svezlo nás pár kilometrů na okraj města. Za tři pětky jsme se rychle najedli v té asi nejčistší restauraci, co jsem za těch 23 dní v jihovýchodní Asii viděla, protože jsme netušili, kdy (a jestli) se taková příležitost opět naskytne, a kráčeli směrem hlavní tah z města na sever. Perfektní stopovací spot jsme našli po pár minutách, hodili krosny na zem, zvedli palec a po asi hodině čekání, kdy na nás lidé ze stovek projíždějících aut pouze troubili, mávali a fotili si nás, se nad námi slitoval týpek z obchodu poblíž a nabídl nám odvoz na autobusovou nebo vlakovou stanici.

„My nepotřebujeme na stanici, děkujeme,“ snažili jsme se zdvořile odmítnout.


„My nemáme peníze, cestujeme takto, protože nás to baví.“

„Já peníze dám vám, vlak do Bangkoku v Trang.“

„Aaaah, děkujeme, ale my počkáme, on nás někdo dříve či později kousek sveze.“

„Stanice Trang? Vlak? Autobus? Peníze pro vás.“

No do prdele, tohle bude složitější, než jsme čekali. Po asi půlhodině vysvětlování, o co nám jde, nakonec ale přišel s informací, že jeho bratranec se synem nás můžou kousek na sever hodit, a tak jsme vesele hodili krosny a naše zpocená těla do korby trucku a snažili se příliš nepřemýšlet nad tím, kde nás nakonec vyhodí. Ukázalo se ale, že „kousek“ je taky hodně podceněné slovo, a po zhruba stopadesáti kilometrech, kdy jsme se dostali poblíž města, které jsme z mapy trochu znali, jsme se nechali vyklopit na okraji dálnice, protože borec si stál za tím, že nás vezme až na vlakovou stanici, kam jsme rozhodně nechtěli.


Špica, značka ukazovala, že do Surat Thani, což byl Mariův cíl, odkud chtěl nasednout na vlak do Bangkoku, je to „jen“ 150 km. Bylo teprve chvilku po čtvrté a pořád světlo, takže žádná hrůza. Samozřejmě, že v moment, kdy jsme tohle dořekli, začalo lít jak z konve. Byli jsme až na kost promoklí, ale o to víc jsme byli motivovaní se někam posunout. Na nedaleké benzince jsme nabrali zásoby jídla, vody a cigaret, na kus papíru čitelně napsali „Surat Thani“, zvedli palec a další půlhodinu pózovali pro projíždějící auta, která si nás fotila jako opice v zoo 🙂

Ani jsme si nevšimli, že za námi zastavil kamion, rozběhla jsem se za ním, až po mně řidič začal křičet. Po několika telefonátech s jeho kamarádem, který uměl o něco víc anglicky (uměl se představit), a snaze vysvětlit a ukázat na mapě, kam potřebujeme jet, souhlasil, ať si naskočíme, že jede stejným směrem. Když už jsme si mysleli, že to nejhorší je za námi a že to do Surat Thani ještě ten den fakt dáme, řidič využil mezery v betonových blocích oddělujících jižní a severní dálniční tah, udělal ladný U-turn a my neměli nejmenší páru o tom, která bije. Seděli jsme tam s Mariem totálně potichu a jen po sobě házeli kam-to-kurva-jedeme pohledy. Vrcholem bylo, když řidič z palubky vytáhl knížku „Angličtina pro začátečníky“ a během jízdy po těch nejužších serpentinách, se snažil najít tu správnou frázi, aby prolomil ledy. Budhistické písničky v kabině zcela náhodně čas od času vystřídali Slipknoti, řidič během jeho výživné lekce angličtiny zvládl ubalit a vykouřit tři cigára, vypít dva energeťáky, namazat si záda tygří mastí, vyřídit dva telefonáty, zahrát na mobilu tetris a konečně poukázat prstem na větu, která měla zaručit plynulou konverzaci.


„Is this your first visit in Thailand?“, přečetla jsem za něj nahlas, podívala se na Maria a shodně jsme přitakali. Tím komunikace v náklaďáku totálně skončila, protože se začalo stmívat a kouzelná knížka se stala nečitelnou. Pořád jsme dost dobře nevěděli, kam že to jedeme, ale naštěstí chvíli po tom, co jsme uviděli moře (!!!), se mi probudila gps na mobilu. Sice to vůbec nebylo v plánu (který jsme mimochodem neměli), ale zvládli jsme se dostat ze západního pobřeží (Koh Lanta) na pobřeží východní během jednoho dne 🙂

Po tříhodinové cestě nám řidič zastavil na benzince a řekl něco jako že do Surat Thani už je to kousek, že on jede jiným směrem. 94km!!! Přesně takové číslo oznamovala cedule poblíž! Všude bylo tma, auto projelo kolem jednou za uherský rok a vzhledem k tomu, že už jsme tak trochu věděli, jak to se stopováním v Thajsku je, jsme neměli zrovna růžové vyhlídky. Pořád tomu nemůžu uvěřit, ale ještě než jsme zvedli palec, projíždějící auto uvidělo náš Surat Thani papír, zastavilo a řidič relativně plynulou angličtinou řekl, že míří přímo tam!


Na vlakovou stanici v Surat Thani jsme se dostali po asi hodině cesty, poděkovali a Mario se šel podívat, v kolik mu jede vlak. Já jsem věděla, že do Bangkoku ještě nechci, měla jsem v plánu ve městě přečkat noc a ráno jet stopem do Chumphon, města vzdáleného dalších asi 250km a odtamtud dát posledních asi 400km do Bangkoku vlakem. Sedla jsem si na patník, zapálila cigaretu a střežila krosny.

„Jede mi to za čtyři minuty, Mon,“ pronesl Mario, a když jsem viděla kus papíru v jeho ruce, co opravdu vypadal jako jízdenka, myslela jsem, že se rozbrečím. Takže takto to skončí? Takto se s tebou mám po všem našem dobrodružství během pár minut rozloučit a doufat, že se snad někdy v životě ještě potkáme? Nezmohla jsem se téměř na slovo, jen jsem ho objala, popřála mu štěstí v jeho dvouměsíční cestě po Indii a řekla sbohem. Ani jsem se nestačila nadát a fakt byl pryč. A já tam stála uprostřed noci na vlakové stanici a nevěděla, co dál. Začala jsem tedy bloudit ulicemi, snažila se ignorovat všechny potulné psy, kteří mě následovali a zastavila až u budovy, která slibovala minimálně postel a sprchu. Queen hotel, tak se jmenovalo místo, kde jsem naprosto vyčerpaně položila 250 Baht (150Kč) na recepční desku, obdržela klíč a trajdala si to do třetího patra, kde jsem měla tu noc složit hlavu. Ani jsem nestačila ale sundat krosnu ze zad a věděla jsem, že v tom pokoji rozhodně nezůstanu. I když jsem na sobě měla trekové boty, v moment, co jsem do místnosti vkročila, se mi po nohou začali plazit všelijací brouci, podlaha byla pokrytá šváby, ještěrkami a všelijakou jinou havětí, a tak jsem jen vyděšeně zabouchla dveře a šla prosit o jiný pokoj nebo vrácení peněz. „Peníze nevracíme a ostatní pokoje jsou plné.“ Málokdy se mi stane, že se pohádám neúspěšně, ale když jsem si po několika minutách uvědomila, že i velmi silné argumenty mě s jeho lámanou angličtinou vůbec nikam nedostanou, hodila jsem vidle do žita a královský hotel opustila.

Všude bylo totálně mrtvo, já nevěděla kam jít, podle všeho jsem byla jediný bílý člověk dost odvážný na to brouzdat si to tamějšími neosvětlenými ulicemi, a tak jsem se vrátila zpátky na vlakovou stanici, ustlala si na zemi a prostě se rozbrečela. Všechno to na mě nějak dopadlo a já potřebovala trochu vyventilovat. Na chvilku jsem si zdřímla, když mi ale záhadná kapalina šplouchla na nohy, vzbudila jsem se a řekla jsem si, že se musím někam posunout. Podle mapy jsem nebyla daleko od letiště, ale podle všech těch ulic to vypadalo, jako že je nemožné se tam dostat. Ukecala jsem tedy taxikáře, aby mě tam za pár kaček hodil, protože spát na letišti je mnohem víc pohodlné a bezpečné. Pohodlí a bezpečnost bylo přesně to, co jsem v okolí vlakového nádraží nenacházela.


Ještě většího šoku než brouci a ještěrky se mi ale dostalo, když mě taxikář vyklopil na letišti, které bylo zavřené. Tak a teď jsem fakt v prdeli. Totálně se mi vybil mobil, nevěděla jsem kudy kam, ale taky jsem nevěděla, jak moc bezpečné je pohybovat se samotná v okolí zavřeného letiště. Sebrala jsem tedy opět svůj dvacetikilový život a vydala se do dalšího neznáma. Cesta z letiště byla úzká a neosvětlená a z obou stran obklopená džunglí a já se fakt trochu bála. Uviděla jsem ale světýlko a bez nejmenšího přemýšlení se k němu vydala. Došla jsem až k malé budce plné zbraní a když jsem si dala dvě a dvě dohromady věděla jsem, že se nemusím ničeho bát. Letištní sekuriťáci uměli trochu anglicky, dovolili mi, ať si u nich nabiju telefon, dali mi rýži a curry a po tom, co za mě na velký kus papíru napsali thajsky místo mé destinace Chumphon, mě doprovodili až na dálnici 🙂

DSCF0875 DSCF0876

Po ani ne dvou minutách mi zastavil truck plný lidí, ale řekli, že když si vlezu do korby, svezou mě až do Chumphon. Byla jsem tak unavená, že mi vůbec nevadilo, že budu muset následujích 250 km strávit složená mezi krabicemi plných bůhvíčeho. Snažila jsem se usnout, ale silný vítr mi to fakt nedovolil a já dokonce poprvé v těchto končinách musela vyhrabat ze dna krosny mikinu. Když už jsem se cítila relativně pohodlně, truck ale zastavil tak rychle, že jsem měla možnost seznámit se s obsahem oněch přepravek. Samozřejmě se na mě musela převrhnout zrovna ta, která přepravovala ryby. Všechno moje oblečení včetně mé krosny bylo nasáklé smradlavou rybí vodou a já fakt nevěděla, jestli se smát nebo brečet. Rozhodla jsem se to ale ignorovat, protože v té stopadesátikilometrové rychlosti, kterou se auto ubíralo směrem k Chumphon, jsem stejně neměla moc na výběr 🙂

Rodinka mě hodila až na vlakáč a konečně jsem po dlouhé době slyšela dobré zprávy. Vlak do Bangkoku odjíždí za 35 minut. Sedla jsem si teda na lavičku, trpělivě čekala, snažila se nemyslet na to, jak vypadám a voním a těšila se, až nasednu do vlaku a konečně se trochu prospím. Neměla jsem vůbec tucha, co to znamená, když se najednou na odjezdové tabuli ukázalo, že můj vlak má mít 6 hodin zpoždění, ale když se tato informace ukázala být pravdivou, myslela jsem, že mě fakt vomejou. Podařilo se mi trochu zabít čas s chlápkem, co už na ten samý vlak čekal tři hodiny a nakonec se z nočního vlaku stal vlak denní, to když jsem konečně po devítihodinovém čekání v 9.35 ráno město opustila. Slibuju, že si už nikdy nikdy nikdy nebudu stěžovat na České Dráhy a tímto se celé společnosti omlouvám, jestli jsem je kdy urazila nebo o nich mluvila nehezky.

Do Bangkoku jsem se dostala po jedenáctihodinové cestě třetí třídou ve vlaku plném Thajců mačkajících se jeden na druhého, ve vlaku, kde klimatizace znamenala sprosté slovo a já si samozřejmě musela sednout vedle okýnka, které se nedalo otevřít, ve vlaku, kde slovo „toaleta“ nabyla úplně nového rozměru a já si poprvé v životě přála, abych byla klukem a mohla svou potřebu vykonat do prázdné flašky a ve vlaku, kde jsem si uvědomila, že kouření opravdu může zabíjet, to když jsem si sedla mezi dva vagony a proudem vzduchu byla málem smetena přímo na koleje 🙂