Průserář na cestách aneb co mě ve škole nenaučili

Když jsem se v patnácti rozhodovala, co dál dělat, jít na obor s nejvíce holkami ve třídě pro mě byla jasná volba. Nějak jsem nikdy moc dobře nepochopila celý slavný vzdělávací systém, kdy se v době, kdy si legálně nesmíte ani koupit pivo, musíte rozhodnout, jakým směrem se váš život bude dál ubírat. Díkybohu jsem v šestnácti objevila kouzlo trávy, a tak se následující tři roky na pro mě úplně zbytečné škole staly aspoň trochu snesitelnějšími.

S autoritami jsem měla vždycky problémy, ať už se jednalo o mého nevlastního otce, učitele, policajty nebo jakékoliv mé nadřízené, co se snažili řídit úplně všecko. Někteří učitelé mě nemohli ani vystát, jiní mě měli tak rádi, že si mě zvali pravidelně na osobní pohovory k nim do kabinetu, našly se ale i vyjímky, co říkaly „není třeba být nejlepší, z mé vlastní zkušenosti to průseráři vždycky dotáhli nejdál“, však to určitě znáte. V lavici jsem seděla vždycky až skoro vzadu, aby se daly dobře schovat taháky, ideálně po boku nějakých dalších průserářů, abych tak nevyčnívala, ale v dostatečné blízkosti někoho, od koho by se dalo opisovat. Na školní výlety jsem měla od druhého ročníku zakázáno jezdit; když celá třída jela sjíždět Vltavu, já jsem musela ve školní knihovně utírat prach z knížek, dokud mě to nenaštvalo tak, že jsem hodila prachovku na zem a šla se přímo před školu zhulit, za což jsem samozřejmě vyfasovala ředitelskou. Postupně mě celá škola přestala bavit úplně a chodila jsem jen na hodiny, kde se neprobírala žádná čísla či grafy, což bylo v mém ekonomicko-účetnickém oboru hodně vzácné.

10006990_738187122887513_1394592004488197689_n   24022_101901516516080_2229100_n

Na začátku čtvrťáku jsem se rozhodla začít starat sama o sebe a odstěhovala jsem se poprvé „do svojeho“. Prý to nejlepší volba asi nebyla, protože to už jsem do školy nechodila skoro vůbec, a když jsem se náhodou občas objevila, často jsem byla poslaná sedět na celou hodinu na chodbu, protože jsem buď vyrušovala nebo naopak spala a tak dále. Měla jsem v té době full-time job v KFC, který mi zaplatil nájem, cigára, hulení, chlast i jídlo a nic víc jsem nepotřebovala. Věděla jsem, že to nebude nafurt, ale žila jsem si život podle svého. Ze školy do práce, z práce do hospody, z hospody do školy. Byla jsem pořádný pankáč, nosila jsem rozrthané gatě, vlasy mi hýřily všemi barvami, vymetala jsem všechny párty a následně blila do křoví. K maturitě jsem se málem nedostala, protože jsem propadla z nematuritního předmětu, ale nakonec to druhá šance a tahák spravili a já za 16 úspěšně odmaturovala (nedělejme ale z punka tupce, bylo to z pěti předmětů).

Na výšku jsem jít nechtěla, ale bývalka mě ukecala, a tak jsem se tam teda při srpnových přijímačkách dostala, aby mě mohli tři měsíce na to vykopnout, protože jsem tam šla celkem myslim dvakrát. Krom toho, že jsem si později udělala pár certifikátů, že jako umím trochu šprechtit anglicky, pro mě tímto účast v jakémkoliv organizovaném vzdělávacím systému definitivně skončila. Samozřejmě jsem s kariérou u pana Sanderse taky praštila, chvíli otravovala lidi po telefonu s absolutně nejlepšími tarifními nabídkami, až jsem to nakonec nevydržela a přesně před šesti lety odjela na moji první velkou cestu do Anglie, kde jsem místo původních desíti až dvanácti měsíců strávila téměř pět let, našla ideální zaměstnání, kde lze sprostě nadávat, chodit do práce s kocovinou, nabalovat holky a ještě k tomu jíst výborné jídlo, zatímco volné dny jsou fakt volné, a když si je systematicky nastřádáte, můžete si zajet třeba do sedmi zemí během jednoho roku.

10731095_848462245193333_2900287829690235859_n 1932444_725031220869770_59357932_n

Najednou jsem žila takový ten perfektní život – měla jsem střechu nad hlavou, auto, práci, kterou jsem milovala… ale pořád jsem věděla, že potřebuji víc. Že potřebuji porozumět světu, ve kterém žiju. Že chci objevovat. Že vlastně nic jiného, než něco nového, nepotřebuji. Nechtěla jsem zapadnout do stereotypu dnešního světa. A tak jsem si nakonec ty sakypaky sbalila a vyrazila do světa. Bez jakéhokoliv konkrétního plánu, s téměř prázdným účtem, bez zkušeností, jak přežít v divočině.

Párkrát do měsíce dostanu zprávu od úplného strangera, že mi závidí, co dělám, a ať mu dám recept na to, jak udělat ten první krok. Co mě na tom zaráží úplně nejvíc, je, že většinou jsou to děcka, co ještě nevystrčila paty z baráku a už mají z celého toho předem nadiktovaného života žaludeční vředy. Dělají něco, co je nebaví, jen proto, že to od nich systém očekává. Možná jednou budou mít před jménem na zvonku pár extra písmen, možná si ta písmenka zaplatí, kdo ví. Ale oni takový život nechcou. A já je chápu. Není důležité být vždycky nejlepší a dělat všechno podle předem daných pravidel. Důležité je být schopný uvědomit si, co v životě chcete, natáhnout ruku a prostě po tom sáhnout a nepustit. Já vždycky říkám, ať si každý dělá, co chce a uzná za vhodné, pokud tím nezpůsobí újmu někomu jinému. Já sama jsem v životě udělala spoustu chyb, které by se nikdy nestaly, kdybych jela v zajetých kolejích. Díkybohu je ale ve mně pořád trošku té punkerské krve, ale víc než rok na cestě mě naučil ji využít k jiným bohémským činnostem než jen k chlastu a holkám. Teď to bude znít jako pořádné klišé, ale fakt jsem našla smysl života, který se v žádné škole neučí.

DSCF2146

Jasně, červeného diplomu nikdy nedocílím, naštěstí mám ale aspoň to maturitní vysvědčení, které využívám téměř denně, když se rozmýšlím, jestli se jet starat o ovce do Thajska nebo na Island 🙂 Stejně tak si nikdy nebudu moct dovolit koupit auto za tři mega, ale beztak si občas vozím prdel v maserati či porsche a nepotřebuji k tomu víc, než zvednutý palec na kraji silnice. Neusínám každý den v teplé posteli, nedopřávám si pravidelně horkou sprchu a občas nemám co do huby, ale úspěšně jsem zvládla opustit svoji komfortní zónu, která mi bránila v tom zkusit si, jak opravdu chutná svoboda. Nikdy nebudu mít milion na účtě, zato mám ale spoustu času na to využít aspoň něco z toho svého slavného oboru a si dát v hlavě dvě a dvě dohromady, abych si uvědomila, že žádné peníze na světě mi beztak všechny ty vzpomínky, přátele a zážitky nikdy nekoupí.

1010413_695517037154522_6056661_n

Pozn.: Tento post je napsán podle osobních zkušeností autorky a doplněn o její vlastní názory. V žádném případě nemá za úkol podporovat záškoláctví, alkoholismus či jiné činnosti porušující pravidla a zákony.

Pozn. 2: Ale co to kurva plácám, jen směle do toho, jděte si vylít držku, naplákejte chvíli nad tím, jaké by to bylo, kdybyste se na chvíli odvázali a zabukujte si tu letenku do neznáma, pak do sebe najednou všecko zapadne. Občas s tím životem totiž musíte trochu vymrdat, jinak nakonec vymrdá on s váma 🙂

10001404_736365949736297_1120289874_n

Advertisements

O krok blíže svobodě aneb stop nálepkám

 

DSCF9803

Už je tomu měsíc, co jsem se rozhodla přestat jíst maso. „Coo-žee, ty jsi teďka vegetariánka?“, slýchávám pokaždé, když někomu onu „novinku“ oznámím. Ne, nejsem, jen nejím maso. Počkat, ale vždyť to nedává žádný smysl. Pro mě ale ano. Nějak jsem dospěla k tomu, že už na sebe nechci dávat žádnou nálepku, protože prostě nikdy nevím, co mi život přichystá a co se v mém životě změní.

Když jsem odjížděla na moji první velkou cestu, víme přesně, jak to se mnou bylo. Já to ostatně věděla zhruba od šesti let, kdy jsem poprvé v televizi uviděla Natalii Oreiro a videoklipy Lucky Vondráčkové. Věděla jsem, že je se mnou něco jinak než s ostatními holkami, a i když to zabralo celých sedmnáct let mého života, nakonec jsem se tomu poddala a stala se dokonalou lesbou, co pohrdá všemi kluky, kteří se mě snaží čas od času „dostat“, protože jsou to prostě kluci.

Zejména poslední dva roky pro mě byly peklo. Holka sem, holka tam, hlavně ať mám do čeho píchnout haha. Pak se ale stalo něco, co jsem nikdy v životě nezažila. Jasně, byla jsem dříve zamilovaná, bylo to silné, ale toto byla úplně jiná dimenze a já se najednou ocitla v situaci, kdy jsem si musela vybrat mezi (dost možná) tou pravou a svobodou. Vzhledem k tomu, že tady teď sedím a vylívám si srdce a myšlenky do hloubi duše mého noťasu, víme všichni, čemu jsem dala přednost.

Ze začátku jsem tomu moc dobře nerozuměla, nevěděla jsem, jak se se všemi pocity v mé hlavě vypořádat a troufnu si říct, že během prvních tří měsíců na cestě jsem si prošla emocionálním peklem. Když jsem ale tu samou holku shodou okolností uviděla začátkem července znovu, uvědomila jsem si, že to tak mělo být, že jsem dosáhla té mně tolik důležité svobody a můžu se v životě posunout dál.

Ale to jsem byla ještě na začátku další mnohem náročnější cesty. Cesty do mého nitra, kdy se setkám se svým pravým JÁ. Toto je pro mě jedna z nejnáročnějších věcí, které jsem si kdy přiznala, které jsem kdy otevřeně napsala a které jsem si prožila. Je to dost pravděpodobně težší, než všem babičkám a prababičkám oznamovat, že jsem na holky, každopádně ven s tím. Už nechci být označována jako lesba.

Bum, je mi jasné, že jsem od vás všech obdržela další nálepku – bisexuálka, ale ráda bych vás uvedla na pravou míru. To, že nechci být označována jako lesba neznamená, že vlítnu na prvního kluka, co potkám a půjdu do toho, ne. Holky pro mě vždy byly a budou sexuálně atraktivní, v hlavě mám představu rodiny složenou ze mě, mé partnerky a dvou dětí, každopádně jsem zaujala ke všemu trochu jiný postoj. Na cestě jsem potkala spoustu skvělých kluků, u kterých jsem si dokonce párkrát řekla „ach, škoda, že jsi kluk, být holka, tak do tebe jdu“. Najednou jsem se přestala soustředit na to, jestli to, co má ten člověk mezi nohama jej dělá mně dostupným či nedostupným a uvědomila jsem si, že mnohem důležitější je se s tím člověkem cítit v pohodě a být na stejné vlně. Věděla jsem, že mě cestování hodně změnilo ve spoustě směrech, každopádně toto jsem si uvědomila až mnohem později. Až před pár týdny. Až když se na to vše dívám zpět. Až když jsem začala přemýšlet nad tím, kde v životě se vlastně momentálně nacházím. Nechci, aby se tohle opakovalo.

Uvědomila jsem si, že abych mohla dosáhnout ultimátní svobody, musím se zbavit absolutně všech stereotypních nálepek. Jen tak můžu být sama sebou, osobou, kterou jsem měla být dávno, kterou jsem zřejmě vždy někde v hloubi mne samé byla, jen jsem si to nedokázala uvědomit a připustit. Chci být otevřená všemu, co mi život nachystá a následně se s tím poprat, raději než prát s něčím, co v mém životě třeba má být a já to zamítám jen kvůli nějaké nálepce z devadesátých let.

20150701_06.50_0580__KML3149

Razím opět do světa aneb snad mě nesežere medvěd

Tak jo, máme tu opět konec ledna a já zase sedím v tom samém pokoji jako loňský rok a přemýšlím nad tím, co že to vlastně dělám se svým životem. Jasně, od té doby se toho hodně změnilo, mimo to, že jsem se podívala do více než dvaceti zemí světa, na své stopovací konto připsala nějakých 15 000 km a poznala kupu nových lidí, se ze mě stal úplně jiný člověk. Naučila jsem se, jak žít s opravdu málem, přesvědčila jsem se o tom, že pro mě nikdy nebude mít nic větší hodnotu než rodina a přátelé a taky to, že i když plán A nevyšel dle očekávání, abeceda má dalších asi třicet písmen, na které se dá spolehnout, díky čemuž jsem se v takových situacích stala hodně kreativní a dneska mě už nic jen tak nevyvede z míry.

DSCF9937

Na druhou stranu jsem ale taky přišla na to, že i když jsem naprosto spokojená s tím, jak moc jsem během jednoho roku změnila pohled na svět a dokážu říct, že jsem tak nějak trochu i mentálně dospěla, trochu mi to teďka dělá paseku v životě, který jsem ještě před rokem dokázala žít úplně jednoduše každý den.

Původně nebylo úplně v plánu, abych se vracela zpátky do Anglie – pro ty co neví celou story – měla jsem na půl roku pendlovat mezi Švýcarskem a Dubají, ale už po prvním týdnu jsem věděla, že nechci strávit několik měsíců děláním něčeho, co mě nenaplňuje s lidmi, kteří mi nic nedávají, jen proto, abych zarobila love na další cestu, a tak jsem se místo toho rozhodla vrátit tam, kde mi bylo nejlíp, za svými přáteli na okraji Londýna. Dlouhé odloučení ale ukázalo, jak se věci opravdu mají a já nejsem schopná do některých stereotypů opět zapadnout. Jasně, v dlouhodobé perspektivě je to dobrá věc, ale pro každodenní život totálně nepraktická.

Celý nápad na to, abych loni vůbec někam vypadla, vznikl v prosinci 2014, kdy jsem se rozešla s holkou, ze které jsem byla úplně paf jen proto, že mám problém se k někomu nějak víc uvázat. Byla jsem z toho naprosto v háji, každý den robila od nevidím do nevidím, pak přišla domů, vylila se, abych mohla v klidu spát a další den nanovo. Až do té doby, než jsem se jednoho rána probudila s opravdu otřesným kocourem, procházela fejsbuk, instagram, maily a najednou našla jeden, který potvrzoval koupi jednosměrné letenky do Bangkoku. Jasně, udělala jsem to v době, kdy jsem nevěděla o světě, ale kdysi mi kdosi řekl, že když je člověk opilý, tak má konečně odvahu dělat věci, které opravdu chce, a tak jsem z toho nevycouvala, řekla si, že to pro mě bude jen dobré a pár měsíců na to vyrazila na absolutně epický sedmiměsíční výlet po světě.

DSCF1029 (2)

A pomohlo to. Poznala jsem nové lidi, každý den objevovala nová místa a postupem času se pro mě stalo všechno mnohem snesitelnějším, dokázala jsem se „odmilovat“, zapomenout na to, proč jsem do toho vůbec šla a cestu jsem si opravdu užívala. Našla jsem nový smysl života, který mi vyhovoval po všech stránkách a řekla jsem si, že už budu vždycky dělat jen věci, které mě dělají šťastnou a nenechám nikoho mi do toho remcat nebo mě nějak ovlivňovat.

Jenomže já tady sedím zase. Mám kocovinu, jsem zamilovaná do holky, kvůli které se snažím utišit hlasy srdce, které říká „tak prostě nikam nejezdi a buď s ní“ a místo toho aspoň jednou naslouchat tomu, co říká hlava, která se mě snaží přesvědčit, ať prostě jedu, protože to nakonec bude opět v pohodě. Téměř každý den se to snažím rozluštit v láhvi vína, ale já už nechci být alkoholikem, a tak jsem dneska udělala konečně finální rozhodnutí, že prostě pojedu, protože můj vztah s přírodou a cestováním je mnohem delší, dokonce to vypadá na zásnuby, máme se fakt rádi, prostě to dává smysl. A tichučko, nesnažte se mě přesvědčit o opaku, protože mám ještě asi měsíc do doby, než budu mít dost peněz na to, abych si zabukovala letenku, a náhodou si to mohla rozmyslet.

Letenku? Počkat, však Mon je stopařka, ne? Takže kam že to bude? Vzhledem k tomu, že se mi podařilo dostat kanadské working holiday víza, o čemž spousta z vás už ví, musím se tam nějak dopravit. Považuju se za dobrého plavce, ale mám strach z moře, takže abych to přeplavala nebo třeba stopla loď u mě nepřipadá v úvahu, každopádně to chci všechno pořád držet hodně nízkorozpočtově, takže po dlouhém rozjímání, jak se do Kanady co nejlevněji dostat, jsem vymyslela masterplan a vezmu to přes Irsko a Island.

DSCF9950

Prvního dubna si opět sbalím saky paky, hodím krosnu na záda, stoupnu si na okraj vozovky, vztyčím palec a prostopuji se až do Walesu, odkud budu muset sednout na bus do Irska (protože je to asi o tisícovku levnější než platit za cestu trajektem jako samostatný pasažér), dva týdny si dám stopa po Irsku, navštívím kamarády a v druhé půlce dubna odletím na Island, který mám v plánu celý objet stopem, pár týdnů si hodím na nějaké farmě jako dobrovolník a pak se konečně odeberu do MONtrealu, odkud vyrazím na zhruba 5000 km dlouhou stopovací cestu až do Vancouveru, při které bych chtěla sem tam zarobit nějaké ty zlaťáky, když už mám to pracovní povolení.

Kanadu jsem chtěla navštívit od doby, kdy jsem ve třinácti letech začala poslouchat Simple Plan a jsem ráda, že jsem se k tomu konečně „dokopala“. Jasně, bylo to opět díky alkoholu a dvěma kanadským legendám, které jsem poznala v Bangkoku a přesvědčili mě o tom, že Kanada je opravdu země neomezených možností. Shodou okolností se žádalo o víza dva dny na to, co jsme s Neilem a Tomem ukázali Thajsku, jak se pořádně paří, a já dva měsíce na to měla ve schránce další mejl oznamující mi, kam že to pojedu v tenkrát ještě hodně vzdáleném roce 2016. Něco mi říká, že tohle fakt není náhoda, takže jo, fakt do toho půjdu a budu doufat, že si to pro mě život nenachystal jen proto, aby mě mohl někde v kanadském lese sežrat medvěd, až si postavím stan, rozdělám oheň a začnu vařit večeři kousek od jejich brlohu 🙂

people-in-sleeping-bags-soft-tacos-of-the-bear-world

Proč mě žádný muslim jen tak nevystraší?

Když jsem v květnu přistála v Indonésii, neměla jsem nejmenší tušení, co od této několika tisíci ostrovní země čekat. Neměla jsem plán, neměla jsem tam žádné známé, věděla jsem jen, že budu nějakou dobu učit místní děti anglicky a taky to, že je to procentuelně největší muslimská země na světě. Tak jaktože jsem se do toho vrhala tak po hlavě, strašně se na to všechno těšila a vůbec se nebála?

„Muslimskou“ zemi jsem už v dřívějšku navštívila, stejně tak jako spousta jiných českých občanů, kteří si naprosto pokrytecky jezdí valit šunky právě do těchto zemí, protože je to za A levné ,za B je tam pořád teplo a za C tam jeli loni sousedi, tak co by ne i oni, že jo. Bez jakéhokoliv zájmu o tamější kulturu a život obecně se nechají v pětihvězdičkovém hotelu obskakovat právě těmi lidmi, jimž v Evropě nedokážou přijít na jméno. I když jsem byla v Egyptě zhruba o rok dříve, než celé I’MON da road vzniklo, takhle jsem jej nepoznala a ani poznat nechtěla. Můj nejlepší kamarád je Egypťan – ano, je to muslim, ano, dokonce mám jeho jméno vytetované v arabštině na noze a ano, ví o mně úplně všechno včetně toho, že jsem lesba a normálně představte si, že mě ještě ani jednou nezabil 🙂 Tak přesně s ním jsem strávila dva týdny v mně tenkrát neznámé zemi uprostřed pouště velmi blízko súdánské hranici obklopena jen a jen samými muslimy a jsem ráda, že už tenkrát jsem si o nich udělala svůj vlastní názor.

1901145_718045871568305_1612322365_n (1)

Teď to někteří ponesou asi hodně těžko, ale podle mě jsou to ti nejmilejší a nejochotnější lidé na světě. A proto jsem se samou radostí vrhla i do Indonésie a vše se mi opět potvrdilo. Něco přes týden jsem bydlela v muslimské rodině, kterou nejen že jsem neznala, ale doteď si nepamatuji ani všechna jejich jména, a poté se naprosto spontánně, bez plánu a doprovodu rozhodla prostopovat celou Jávu od západu na východ, což hodilo nějakých 1200 km a dva týdny času.

Tři týdny jsem neviděla bílého člověka, téměř nikdo neuměl anglicky, komunikace byla oboustranně velmi vyčerpávající, často jsem nevěděla, kde večer složím hlavu, ale hádejte co! Díky muslimům a jejich pohostinnosti a ochotě pomoci jsem se přes to všechno totálně samotná s mojí dvacetikilovou krosnou dostala.

DSCF1073 DSCF0997

Kolikrát se mi stalo, že jsem jen tak bezradně bloudila po západu slunce ulicemi, špinavá, smradlavá, lehce zneužitelná, ale ani jednou se mi nestalo, že by se vedle mě někdo v hijábu chtěl odpálit. Právě naopak se o mě místňáci málem poprali a to v dobrém smyslu slova. Všichni mě chtěli u sebe doma, chtěli mi dát najíst, chtěli, abych si hrála s jejich dětmi, hlavně ale nechtěli, abych neměla kde zůstat a už vůbec mě nechtěli další den pustit na stopa, aby se mi náhodou něco nestalo. Tohle jsou praví muslimové. Muslimové, kteří se řídí Koránem a ne nějakou politickou situací způsobenou třetí stranou. Takzvaných muslimských zemí jsem poté navštívila ještě několik včetně Malajsie, Bornea, Turecka a Balkánu, a i když jsem byla několikrát totálně na dně a v hodně hustých sračkách, ani jednou jsem to nedala za vinu Islámu, ale jen a jen svojí blbosti.

DSCF1217

Přála bych si, aby lidé začali používat svůj vlastní mozek a konečně si uvědomili, že to, co se stalo například v Paříži nebylo kvůli tomu, že by někdo byl muslim, ale proto, že to prostě neměl v hlavě v pořádku. Samozřejmě je to naprosto šílené a neakceptovatelné, ale podívejme se na reakci okolního světa. Měli bychom si uvědomit, že nejhorší řešení je vytloukat kámen kamenem, tím myslím vyslat do jejich domoviny naše armády a mstít se na nevinných lidech.

Ano, uvědomuji si, že tito teroristi byli Islamisté, ale věřte mi, že to nebyli praví muslimové, protože jejich víra by jim tyto činy spáchat prostě nedovolila. Ne každý, kdo má na sobě „muslimský ohoz“ totiž musí být zákonitě terorista a naopak. Nejvíc mě mrzí, že spousta Čechů je totálně zmanipulovaná všemi těmi bláboly, co jim do hlav valí média. Před pár dny jsem četla rozhovor se studentkou z Kroměříže, co se rozhodla obléct do muslimských šatů, hodit na hlavu hijáb a chodit po českých ulicích. Reakce kolemjdoucích byly naprosto otřesné. To si opravdu sedíte na vedení a myslíte si, že někdo se šátkem s sebou nese nějakou konkrétní hrozbu?

20150630_18.34_0757__KML3048

Nejhorší na tom všem ale je to, že nejvíce kritičtí jsou právě ti lidé, co pouze vyjedou léto co léto na totéž místo v Chorvatsku a po zbytek roku jen sedí na gauči a nechávají si televizí vymývat mozky. Znáte takové to pořekadlo – nesuď knihu podle obalu? Lidi, probuďte se a začněte konečně respektovat jeden druhého a chovat se k sobě tak, jak si daný individuál zaslouží bez ohledu na to, ve kterého Boha věří či co má na sobě oblečené. Nechápu, proč bychom se měli na někoho dívat s odstupem jen kvůli tomu, že je „jiný“. Já jsem též byla kolikrát totálně jiná než všichni ostatní a nikdy se ke mně nikdo neotočil zády…

DSCF1646

10 LEKCÍ, CO MI DALO CESTOVÁNÍ PO JIHOVÝCHODNÍ ASII

DSCF1400

Bohužel nadešel čas dát sbohem mé milované jihovýchodní Asii, ale vsadím se, že je mezi vámi spousta dobrodruhů, co se do tohoto úžasného kouta světa teprve chystají. Abyste si to tam mohli užít hned od začátku, dala jsem do kupy pár věcí, kterým jsem se tam během mého tříměsíčního putování přiučila 🙂

1) Pokud vám místňák řekne: „Bacha, je to ostré“, okamžitě si sbalte saky paky a valte, co možná nejdál to jde. Fakt nepřeháním, já jsem sice kuchařka a vždycky potřebuju ochutnat všecko nové, navíc se jen málokdy řídím radami starších a zkušenějších, ale párkrát jsem se ocitla ve velmi nepříjemné ostré situaci, které jsem litovala následujících několik hodin. Hlavně nevkračujte do okruhu deseti metrů čili papričky, která nedosahuje ani jednoho centimetru. Pokud si teda nefrčíte v masochismu, pak je to v pořádku.

DSCF1053

2) Vždycky s sebou noste kousek toaletního papíru nebo aspoň ubrousky. I když jste v relativně hezkém městě a ta toaleta, na kterou máte namířeno, nevypadá vůbec špatně, máte zaručeno, že si tam nebude čím vytřít ty nejcennější části vašeho těla.

3) Nesoustřeďte se tolik na všechna ta „Nemyslíš, zaplatíš“ videa, když se přistihnete být v buse jedoucím rychlostí světla serpentinami, kde byl zrovna včera, vlastně i předevčírem a zřejmě i den předtím, sesuv půdy. Prostě se pohodlně usaďte, zavřete oči a představujte si, že má řidič kouzelné schopnosti, které mu nikdy nedovolí nabourat. Jo, občas to bylo špatné a tím myslím fakt hodně špatné. Párkrát jsem dokonce uvažovala o tom z busu vystoupit, ale pak jsem si řekla, že ten strach musím překonat, jinak se nikdy nikam nedostanu. A ono to nebylo nakonec tak špatné. Taková levnější jízda na nejšílenější aktrakci na Matějské.

20150422_172354

4) Máš ve zvyku chodit na jídlo do pěkných restaurací s dobrým jídlem a servisem? Jooo, to já taky měla. Začátky pro mě tady byly opravdu těžké, když jsem pozorovala kuchaře s absolutně žádnými hygienickými návyky, jak mi připravují papku, která mi měla dodat energii na půl dne. A ano, to syrové kuře se na tom sluníčku opaluje už nějakou tu hodinu. Ale věřte mi, jděte do toho. V podstatě čím je jídlo levnější, tím lépe chutná. Jen se ujistěte, že se řídíte bodem číslo 2.

5) Můžete mluvit s kýmkoliv o čemkoliv a nikdo se na vás nebude dívat skrz prsty. Toto pro mě bylo ale extrémně těžké. Do JV Asie jsem přijela s hodně velkým zmatkem v hlavě, se spoustou tajemství, o kterých jsem mohla mluvit s jen asi tak dvěma lidmi v Londýně. I když jste toho týpka v hostelu potkali teprve před dvaceti minutami, běžná konverzace o tom, kde všude jste už byli, vás velice rychle omrzí. Lidi jsou nažhavení na to slyšet příběhy jiných lidí, jsou ochotní vás poslouchat a totéž očekávají od vás. Řeknou vám jejich upřímné názory, poradí a vám to pomůže dostat se přes to nejhorší. Ono stejně o nic nejde, šance, že je ještě někdy uvidíte, je minimální.

6) Každý má svoji vlastní shit story. A tím nemyslím špatnou story, ale doslova shit story. Pokaždé, co jsem se s nějakými kamarády cestovateli někde narvala, to skončilo vyprávěním shit příběhů. Jeden baťůžkář mi v Thajsku řekl: „Dokud nemáš svoji vlastní shit story, nejsi pravý cestovatel.“ Samozřejmě se to hodně často váže k bodu 2 a 4, ale někteří lidi mají ty nejšílenější příběhy. V Indonésii jsem potkala holku, která zrovna dala Mt. Bromo a urgentně potřebovala někde položit kabel. Byla tenkrát na snídani u místních lidí, šla tedy do „koupelny“, kde ale nebyla žádná toaleta. Udělala to tedy pravým indonéským stylem přímo na podlahu, jenže jako nezkušená Evropanka nevěděla, co s tím. Zabalila si tedy svůj výtvor do asi tuny toaleťáku a v kapse si to vesele z místa činu odvezla. Hnus, co? Teď si ale představte, že jste vylití víc jak Dřevnice v sedmadevadesátém, s bandou super lidí a každý z nich vypráví podobný příběh. Nezapomenutelné. Aspoň že holčina nezapomněla na bod 2 🙂

10428494_662655340534327_1816274585658512386_n

7) Oh, dali jste si do prádelny vyprat oblečení a ztratilo se vám tričko? Řeknu vám to natvrdo. Už nikdy ho neuvidíte, ale nezoufejte, je to dobrá karma a brzy se ve vašem balíčku s překvapením, který jste si právě vyzvedli, objeví nový módní doplněk, který vám vykouzlí úsměv na tváři 🙂

8) Buďte trpěliví. Do doby, než jsem se ocitla v Indonésii a zjistila, že čas je hodně relativní, jsem bývala jedna z nejvíce netrpělivých lidí na planetě. Strýček Gůgl vám řekl, že těch sto kilometrů zabere zhruba hoďku a půl? Vesele si to vynásobte třemi, a pak teprve zkuste něco plánovat. Řidič autobusu bude stoprocentně několikrát potřebovat zastavit, aby si zapálil (pokud nekouří přímo v buse), aby si zašel na záchod (to doufám v buse nedělají), aby si zašel na jídlo, natankoval, pokecal s kámoši řidiči, a tak dále. Nakonec se ale do cílové destinace dostanete. Buďte trpěliví. A až se konečně rozjede, tak si připomeňte třetí bod.

9) Nebojte se jít cestami, kudy se netáhnou davy turistů. Tam vás čekají ty nejlepší zážitky, proto přece cestujete, no ne? Lidé jsou ve většině případů velmi ochotní a milí, pomůžou vám, poradí, často vás pozvou na jídlo nebo vás u sebe nechají dokonce přespat, a to zejména, pokud cestujete sami. Když jsem byla v Indonésii, 18 dní jsem neviděla žádnou bílou osobu, a byla to zatím moje nejlepší cestovatelská zkušenost. I když se mi třikrát stalo, že si chlap začal na veřejnosti leštit bambus, když jsem kolem něj procházela (nemůžu mu to ale dávat za vinu, kdo by odolal haha), tak mě to nikdy nijak neodradilo. Divní lidi jsou všude, hlavně s nimi nikdy nenavazujte oční kontakt.

DSCF1071

10) Stanete se přeborníky v improvizaci, a to zejména pokud se řídíte bodem devět. Jednou mě málem znásilnili v autobuse (a ani to mě nepřinutilo začít cestovat jako obyčejný turista, fuj) a já musela 7 km pěšky šlapat koncem světa bez vody, jídla a cigaret. Pak se to ale nějak vyvrbilo a já udělala perfektní plán A. Jojo, vím, normální lidé v takových situacích přemýšlí nad plánem B, ale vzhledem k tomu, že jsem neměla plán vůbec žádný, musela jsem splašit aspoň nějaký simple plan. Když vám hoří u prdele a vypadá to, že vám uletí letadlo nebo vám došlo poslední čísté prádlo, co máte, naučíte se velké kreativitě. Hlavně nepanikařit, všechno má své řešení. Kromě bodu dva teda 🙂

10346590_10204442265717991_3724437250405434687_n