Průserář na cestách aneb co mě ve škole nenaučili

Když jsem se v patnácti rozhodovala, co dál dělat, jít na obor s nejvíce holkami ve třídě pro mě byla jasná volba. Nějak jsem nikdy moc dobře nepochopila celý slavný vzdělávací systém, kdy se v době, kdy si legálně nesmíte ani koupit pivo, musíte rozhodnout, jakým směrem se váš život bude dál ubírat. Díkybohu jsem v šestnácti objevila kouzlo trávy, a tak se následující tři roky na pro mě úplně zbytečné škole staly aspoň trochu snesitelnějšími.

S autoritami jsem měla vždycky problémy, ať už se jednalo o mého nevlastního otce, učitele, policajty nebo jakékoliv mé nadřízené, co se snažili řídit úplně všecko. Někteří učitelé mě nemohli ani vystát, jiní mě měli tak rádi, že si mě zvali pravidelně na osobní pohovory k nim do kabinetu, našly se ale i vyjímky, co říkaly „není třeba být nejlepší, z mé vlastní zkušenosti to průseráři vždycky dotáhli nejdál“, však to určitě znáte. V lavici jsem seděla vždycky až skoro vzadu, aby se daly dobře schovat taháky, ideálně po boku nějakých dalších průserářů, abych tak nevyčnívala, ale v dostatečné blízkosti někoho, od koho by se dalo opisovat. Na školní výlety jsem měla od druhého ročníku zakázáno jezdit; když celá třída jela sjíždět Vltavu, já jsem musela ve školní knihovně utírat prach z knížek, dokud mě to nenaštvalo tak, že jsem hodila prachovku na zem a šla se přímo před školu zhulit, za což jsem samozřejmě vyfasovala ředitelskou. Postupně mě celá škola přestala bavit úplně a chodila jsem jen na hodiny, kde se neprobírala žádná čísla či grafy, což bylo v mém ekonomicko-účetnickém oboru hodně vzácné.

10006990_738187122887513_1394592004488197689_n   24022_101901516516080_2229100_n

Na začátku čtvrťáku jsem se rozhodla začít starat sama o sebe a odstěhovala jsem se poprvé „do svojeho“. Prý to nejlepší volba asi nebyla, protože to už jsem do školy nechodila skoro vůbec, a když jsem se náhodou občas objevila, často jsem byla poslaná sedět na celou hodinu na chodbu, protože jsem buď vyrušovala nebo naopak spala a tak dále. Měla jsem v té době full-time job v KFC, který mi zaplatil nájem, cigára, hulení, chlast i jídlo a nic víc jsem nepotřebovala. Věděla jsem, že to nebude nafurt, ale žila jsem si život podle svého. Ze školy do práce, z práce do hospody, z hospody do školy. Byla jsem pořádný pankáč, nosila jsem rozrthané gatě, vlasy mi hýřily všemi barvami, vymetala jsem všechny párty a následně blila do křoví. K maturitě jsem se málem nedostala, protože jsem propadla z nematuritního předmětu, ale nakonec to druhá šance a tahák spravili a já za 16 úspěšně odmaturovala (nedělejme ale z punka tupce, bylo to z pěti předmětů).

Na výšku jsem jít nechtěla, ale bývalka mě ukecala, a tak jsem se tam teda při srpnových přijímačkách dostala, aby mě mohli tři měsíce na to vykopnout, protože jsem tam šla celkem myslim dvakrát. Krom toho, že jsem si později udělala pár certifikátů, že jako umím trochu šprechtit anglicky, pro mě tímto účast v jakémkoliv organizovaném vzdělávacím systému definitivně skončila. Samozřejmě jsem s kariérou u pana Sanderse taky praštila, chvíli otravovala lidi po telefonu s absolutně nejlepšími tarifními nabídkami, až jsem to nakonec nevydržela a přesně před šesti lety odjela na moji první velkou cestu do Anglie, kde jsem místo původních desíti až dvanácti měsíců strávila téměř pět let, našla ideální zaměstnání, kde lze sprostě nadávat, chodit do práce s kocovinou, nabalovat holky a ještě k tomu jíst výborné jídlo, zatímco volné dny jsou fakt volné, a když si je systematicky nastřádáte, můžete si zajet třeba do sedmi zemí během jednoho roku.

10731095_848462245193333_2900287829690235859_n 1932444_725031220869770_59357932_n

Najednou jsem žila takový ten perfektní život – měla jsem střechu nad hlavou, auto, práci, kterou jsem milovala… ale pořád jsem věděla, že potřebuji víc. Že potřebuji porozumět světu, ve kterém žiju. Že chci objevovat. Že vlastně nic jiného, než něco nového, nepotřebuji. Nechtěla jsem zapadnout do stereotypu dnešního světa. A tak jsem si nakonec ty sakypaky sbalila a vyrazila do světa. Bez jakéhokoliv konkrétního plánu, s téměř prázdným účtem, bez zkušeností, jak přežít v divočině.

Párkrát do měsíce dostanu zprávu od úplného strangera, že mi závidí, co dělám, a ať mu dám recept na to, jak udělat ten první krok. Co mě na tom zaráží úplně nejvíc, je, že většinou jsou to děcka, co ještě nevystrčila paty z baráku a už mají z celého toho předem nadiktovaného života žaludeční vředy. Dělají něco, co je nebaví, jen proto, že to od nich systém očekává. Možná jednou budou mít před jménem na zvonku pár extra písmen, možná si ta písmenka zaplatí, kdo ví. Ale oni takový život nechcou. A já je chápu. Není důležité být vždycky nejlepší a dělat všechno podle předem daných pravidel. Důležité je být schopný uvědomit si, co v životě chcete, natáhnout ruku a prostě po tom sáhnout a nepustit. Já vždycky říkám, ať si každý dělá, co chce a uzná za vhodné, pokud tím nezpůsobí újmu někomu jinému. Já sama jsem v životě udělala spoustu chyb, které by se nikdy nestaly, kdybych jela v zajetých kolejích. Díkybohu je ale ve mně pořád trošku té punkerské krve, ale víc než rok na cestě mě naučil ji využít k jiným bohémským činnostem než jen k chlastu a holkám. Teď to bude znít jako pořádné klišé, ale fakt jsem našla smysl života, který se v žádné škole neučí.

DSCF2146

Jasně, červeného diplomu nikdy nedocílím, naštěstí mám ale aspoň to maturitní vysvědčení, které využívám téměř denně, když se rozmýšlím, jestli se jet starat o ovce do Thajska nebo na Island 🙂 Stejně tak si nikdy nebudu moct dovolit koupit auto za tři mega, ale beztak si občas vozím prdel v maserati či porsche a nepotřebuji k tomu víc, než zvednutý palec na kraji silnice. Neusínám každý den v teplé posteli, nedopřávám si pravidelně horkou sprchu a občas nemám co do huby, ale úspěšně jsem zvládla opustit svoji komfortní zónu, která mi bránila v tom zkusit si, jak opravdu chutná svoboda. Nikdy nebudu mít milion na účtě, zato mám ale spoustu času na to využít aspoň něco z toho svého slavného oboru a si dát v hlavě dvě a dvě dohromady, abych si uvědomila, že žádné peníze na světě mi beztak všechny ty vzpomínky, přátele a zážitky nikdy nekoupí.

1010413_695517037154522_6056661_n

Pozn.: Tento post je napsán podle osobních zkušeností autorky a doplněn o její vlastní názory. V žádném případě nemá za úkol podporovat záškoláctví, alkoholismus či jiné činnosti porušující pravidla a zákony.

Pozn. 2: Ale co to kurva plácám, jen směle do toho, jděte si vylít držku, naplákejte chvíli nad tím, jaké by to bylo, kdybyste se na chvíli odvázali a zabukujte si tu letenku do neznáma, pak do sebe najednou všecko zapadne. Občas s tím životem totiž musíte trochu vymrdat, jinak nakonec vymrdá on s váma 🙂

10001404_736365949736297_1120289874_n

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s