TO JSEM ZAS JEDNOU DOPADLA

I když mi bylo řečeno, že jinak než taxíkem se k Victory Monument, odkud mi jel minibus na farmu, nedostanu, rozhodla jsem se to přece jen prubnout a po pětiminutové chůzi od hostelu jsem stála na zastávce a s otevřenou pusou civěla na to množství autobusů s thajskými nápisy a doufala, že se objeví to kouzelné číslo 509, jenž mě podle strýčka gůgla mělo dostat k vytouženému místu. Uffff, je tu! Ale co-to-kurva… Autobus byl doslova narvaný k prasknutí a fakt jsem si myslela, že je to vtip, když mě paní busvedoucí pobídla, ať si nastoupím, protože prej zdržuju. Vyměnily jsme si několik „to jako fakt?“, „dávaj, dávaj, ať nemeškáme“, „a všimla sis náhodou, že na hřbetu táhnu dvacetikilovou krosnu“ a „dávaj, dávaj, ať nemeškáme“ pohledů a ani nevím jak, ale dveře se za mnou vážně nějakým zázrakem zavřely a já si mohla užívat úžasného výhledu na desítky propocených podpaží přímo nad mou hlavou.

DSCF0280

Instrukce o tom, jak najít správný minivan, vypadaly velmi jednoduše na to, aby to bylo tak jednoduché. Po asi pětačtyřicetiminutovém bloudění okolo jsem měla fakt na krajíčku, bylo neskutečné vedro, bolely mě záda, pot ze mě doslova tekl a nejenže nikdo v dohlednu nevypadal ani trochu ne-thajsky, on navíc každý předstíral, že neumí ani slovo anglicky. A tak jsem si stoupla na most, zapálila cigaretu, nasraně jsem kopla do krosny a fakt jsem měla sto chutí ji hodit dolů, na všecko se vykašlat a jít se někam ožrat.

Minivan, který jsem hledala, jsem samozřejmě našla asi 7 minut po tom, co odjel, klasika. Takže mě čekala dvouhodinová čekačka na další, která mě málem stála 2000 Baht za kouření na autobusové stanici, což je, jak mě všichni okolo velmi důrazně upozornili, totálně zakázané.

Cesta do Chat Pa Wai byla naprosto neskutečná. A to myslím přesně tak, jak to s tím ironickým nádechem teďka čtete. Po čtvrthodině cesty náš skoro prázdný minivan zastavil, aby nabral další lidi. I když vzadu bylo pořád asi pět míst volných, pan řidič musel maminku s dvěma dětmi posadit na dvě sedadla přímo vedle mě, což znamenalo, že jsem musela své žirafí nohy doslova zarýt do sedadla přede mnou a k tomu si na ně hodit můj 85-ti litrový život. I když jsem nasadila svůj kouzelný úsměv a tím nejjemnějším hláskem požádala o přesun, dostalo se mi pouze ignorantských pohledů všech mých minivan kamarádů, a tak se následující tři hodiny nesly ve znamení ulepených doteků s mými dvěma spolusedícími dětmi, nesčetných kopanců do mých už tak napůl odumřelých nohou a neustálého zavírání očí, když jsme pokaždé doslova o chlup míjeli protijedoucí auto, protože ono předjíždění v zatáčce je přece mnohem větší vzrůšo.

DSCF0281

Když se mi v cílové destinaci konečně prokrvily nohy, zašla jsem si koupit aspoň vodu a k mému udivení (ne, vlastně se vůbec nedivím, protože jsem prostě retard) jsem zjistila, že mi nefunguje na mobilu roaming, a tak nemůžu zavolat, aby mě někdo z farmy přijel vyzvednout. Naštěstí je Mr. Arnon chatpawaiská celebrita a já se svým britským opálením evidentně taky, a tak mi náhodný kolemjdoucí všecko vyřídil. Arnon přijel za deset thajských (vynásob třemi) minut, pronesl jen „těší mě, mám hroznou kocovinu“ a už jsme si to na jeho špicovní motorce, které hned po příjezdu na farmu málem upadlo kolo, valili k mému novému desetidennímu domovu 🙂

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s